Trénink mám čtyřiadvacet hodin denně. Na všem záleží, říká nejlepší lezec Adam Ondra

7. září 2020

„Za přípravu nepovažuji těch čtyři pět hodin denně, co trénuju, ale v podstatě celých čtyřiadvacet hodin. Na všem záleží," říká Adam Ondra.
Martin Pelikán

Jak mu covid-19 změnil život? Proč nakonec přivítal odložení olympijské premiéry v Tokiu? A kdy se konečně vydá do velkých hor? O tom všem hovořil na Belvederu, pod přírodní lezeckou stěnou nad Lago di Garda, ve svém druhém „lezeckém“ domově, kam jezdí od tří let. A kde ho lidé obdivují a zastavují na ulici, skoro jako Cristiana Ronalda v Turíně.

Nedávno jste po dlouhé době okusil starý známý pocit – závod, vítězství, pět tisíc diváků a ovace vestoje. Svět se vrací do normálu, nebo zůstává divný?

Spíš divný, protože další závody světového poháru už plánované nejsou. Do určité míry mi přijde svět normální už déle, i když plno věcí vypadá jinak než dřív.

Přinesl vám triumf ve francouzském Brianconu dávku optimismu?

Ale ano, potvrdil jsem si, že disciplína, která mi šla vždycky, lezení na obtížnost, mi jde stále, popřípadě možná ještě líp. Ale olympiádu tvoří tři disciplíny společně: obtížnost, bouldering a rychlost. Ve chvíli, kdy jsem akceptoval, že se hry o rok posouvají, jsem byl rád, že se na ně můžu správně připravit. Zlepšovat se v lezení na rychlost a nezhoršovat se v obtížnosti, případně i v ní se trošičku vylepšit.

Změnil se vám v období, kdy se svět zastavil, život?

Některé měsíce byly volnější a mohl jsem se opravdu věnovat tréninku. Měl jsem na něj dlouhý souvislý čas jako snad nikdy. Našel jsem už někdy v dubnu systém, jak se dá připravovat na všechny tři disciplíny. Pořádně trénovat je nejlepší doma, kde děláte, co máte, odpočíváte, jak potřebujete, a nic vás neruší. Pro mě to znamená přímo doma, protože mám velmi kvalitní stěnu, čtyřapůlmetrovou boulderovku. To byl vždycky můj sen, ten se mi splnil a v téhle době se mi to velmi hodilo.

Pocítil jste někdy strach při pohledu na komplexní změnu života vinou podivné nemoci?

Měl jsem strach, minimálně ten racionální, protože jsem nechtěl do karantény. Že bych nemohl trénovat, i když v mém případě by to asi tak hrozné nebylo. Na začátku pro mě bylo hlavní otázkou, jestli bude olympiáda, tím jsem se lišil od zbytku populace. Před dvěma lety, kdy jsem se věnoval jen skalám, by se kromě možnosti cestování pro mě nic neměnilo. Teď jsem ale psychicky nastavený na závody.

A když bylo jasné, že letos olympiáda nebude?

Já jsem to brzy vzal jako výhodu, vyrovnal se s tím. Pochopil jsem, že mi i delší trénink rychlosti pomůže se slabšími stránkami v ostatních disciplínách. V boulderingu jsem udělal velký pokrok, ale nemůžu si to ověřit na závodech. Sice si zajedu někam na stěny, ale chybí mi srovnání hlavně s nejlepšími Japonci. Vnímám to tak, že v té olympijské trojkombinaci bude nakonec rozhodující bouldering.