Cigarety, alkohol, oblíbená hudba i milování. V hospici se nezakazuje vůbec nic

Dostane se umírajícímu ve stávající budově a v té nové odlišné péče?

Ne, službu samotnou měnit nebudeme. Nebudeme ani navyšovat kapacitu, ani nabírat další personál. To všechno funguje skvěle. My to jen vezmeme a přesadíme do jiného prostředí. Je velký rozdíl, jestli se v posledních dnech díváte z okna do vnitrobloku starých činžáků, kde se hromadí odpadky, nebo máte pokojík obložený dřevem s výhledem do přírody. V době, kdy se v Plzni hospic otvíral, jiné prostory k dispozici nebyly. Teď bychom ale rádi všem, kdo s naší pomocí budou umírat, dopřáli změnu. Aby mohli kdykoliv vyjít do zeleně, koukat na stromy nebo poslouchat ptáky.

Už ta změna dostává konkrétní obrysy?

S nápadem přišel pan Miroslav Holub, o jehož maminku jsme se u nás starali. On oslovil své kamarády z architektonického studia A8000 a ti pro nás vytvořili studii na nový dům, který může stát prakticky kdekoliv a plně vyhovuje našim potřebám. V tuhle chvíli sháníme 15 milionů na projekt, samotná stavba by pak měla přijít odhadem na 400 milionů korun. S městem jednáme o místech, nejpravděpodobnější se teď jeví lokalita v Plzni-Liticích. Věříme, že za tři roky už bychom mohli být v novém.

Hospic se stará o nevyléčitelně nemocné v terminálním stadiu, tedy o umírající. Dá se říct, v čem je smrt v hospici jiná? V čem může nemocnému a jeho rodině ulevit?

Hospic určitě není nutná podmínka dobré smrti, dobře umřít se dá i jinde. Co ale vnímám jako zásadní, je to, že umírajícímu člověku a jeho rodině poskytuje odborníky, které potřebuje. Od lékařů přes sestry, ošetřovatele, sociální pracovníky až po psychoterapeuty nebo fyzioterapeuty. Člověk může zemřít bez pomoci, ale je to tak výjimečná situace, že je dobré mít možnost opřít se o odborníky, kteří mu pomůžou tím projít. Nebudou intervenovat nad rámec toho, co si přeje, ale ve chvíli, kdy mu bude ouvej, tam budou a podají mu ruku. To by mělo dát umírajícímu i jeho okolí pocit bezpečí. Že to zvládnou nejlíp, jak to půjde.

Jak velkou roli hraje to, že máte na pacienty víc času?

To k tomu samozřejmě patří. Máme čas za nimi zajít, popovídat si s nimi nebo je jenom držet za ruku. Důležitý je ale i prostor, který dostávají příbuzní. Ti sem můžou přijít kdykoliv, klidně o půl druhé v noci, když si vzpomenou, že chtějí svému blízkému říct něco, co ještě nestihli. Můžou tady i spát na přistýlce. Jedna paní tady s manželem poslední týdny v podstatě bydlela.

Spousta lidí má i přesto z hospice trochu strach…

Někteří lidé se obávají, že je to hodně skličující místo. Když to přeženu, že tady uslyšíte jen nářek a pláč. Vlastně je tu ale docela veselo. Já to zjistil ještě jako kazatel, když jsem byl na dva týdny na stáži v hospici v Červeném Kostelci. Byla to pro mě skvělá zkušenost, to místo mě okouzlilo.

Čím přesně?

Pro mě byl naprosto úžasný individuální přístup, kterého se tam každému pacientovi dostávalo. Byl jsem tam jako ošetřovatel a viděl jsem, jak si personál o jednotlivých pacientech neustále předává informace. Radí se, co kdo potřebuje, jaké má požadavky, potřeby, pocity, řešilo se, kdo s kým bude trávit čas, kdo koho bude držet za ruku a povídat si s ním. Ošetřovatelé tu plní roli jakýchsi průvodců, není to jen někdo, kdo vám převleče peřinu a nalije čaj. Je to taky někdo, kdo tam pak s vámi další hodinu zůstane a bude si s vámi povídat, o čem budete chtít.

Já si ze své návštěvy hospice v Rajhradě i po mnoha letech vybavím, že když dostanou nemocní chuť na buřta, zaměstnanci jim udělají na zahradě oheň, ty, kdo nemůžou chodit, k němu vyvezou v posteli a toho buřta jim všem dopřejí. I když jim pak bude asi špatně. Protože je to nejspíš naposled, co si ho dají.

To je opravdu hospicová zkušenost v tom nejlepším slova smyslu. Nezakazuje se vůbec nic. Nemoralizuje se, nesoudí se. Na to už opravdu není prostor. A špatně není vůbec nic. I v posledních dnech se toho dá stihnout spoustu. Oblíbená knížka, hudba i jídlo, alkohol, cigarety, sex. Všechno, co si představíte. Pamatuju si, že jedna paní si přála pohladit si hada, tak jsem jí ho sháněl. Jiný pán si chtěl ještě zatančit, takže na terase proháněl sestřičky a uklízečku.

Předpokládám, že ne všechna přání se ale stihnout dají.

To je pravda. Třeba pracovníci našeho domácího hospice pečovali o 29letého kluka, který si ještě přál navštívit pivní lázně a zahrát si na playstationu. Nestihl ale ani jedno. Nebo cestování, to je taky časté přání, které už pro nedostatek sil nelze uskutečnit. Stejně jako vztahy, které si nějak nastavujete celý život. Ty těžko od základu změníte za pár dní.

Jak dlouho u vás zpravidla nemocný zůstává?

Průměrná doba hospitalizace je 24 dní, stává se, že je tady někdo i výrazně delší dobu. Jsme rádi, když u nás nemocný pobude alespoň týden nebo deset dní. Můžeme s ním navázat vztah a hlavně se mu po všech stránkách věnovat. Když u nás zůstane jen pár dní, naše péče je „ořezaná“. Nestihneme ji v plné šíři. Samozřejmě i pro pacienty a pro rodinu je příjemnější, když mají času více. Mají čas si vyříkat poslední věci.

Dá se říct, že u vás lidé odcházejí smířenější?

Smíření je proces. I u těch, kteří vypadají smíření, to druhý den může být jinak. Nemocný si prochází několika fázemi, patří k nim i vztek a odmítnutí a mohou se opakovat. Určitě i u nás tedy může odejít někdo nesmířený, ale to k tomu patří. Častěji si ale říkám, že nemocní jsou opravdoví hrdinové. Kvůli tomu, jak se s tou situací vypořádali.

Vybavíte si nějaký konkrétní příběh?

Myslím si, že pro nikoho není snadné přijmout, že bude brzy konec a nestihnu to, co jsem stihnout chtěl. To, že se s tím pacient vyrovná, není samozřejmé a každý, kdo to dokáže, je pro mě hrdina. Pamatuju si ale třeba jednu paní, se kterou jsem si dlouho otevřeně povídal o jejím životě i o smrti. Ona byla naprosto vyrovnaná. Říkala, že je doslova „prolezlá rakovinou“ a není cesty k uzdravení. Ale že to tak prostě je a nemá cenu se tím trápit. Byla úžasná. Zajímavé ale bylo, že byla smířenější než její rodina. Třeba vnukům nikdo nechtěl říct, že babička umírá.

Je to výjimečné? Nebo je smrt a umírání stále tabu?

Já to nechci vidět tak černě. Je pravda, že se pořád o smrti mluví málo, ale od devadesátých let, kdy se hospicové hnutí založilo, už došlo k veliké proměně. Zrovna nedávno mi moje blízká kamarádka líčila, že když jí asi před čtyřiceti lety umíral tatínek, její mamince říkali, ať ho na poslední dny dá do nemocnice, protože jinak ho doma potom pořád uvidí. To byl, myslím, poměrně běžný přístup. Od té doby se ale situace výrazně posunula.

Jak se proměnil zájem o hospic? Jak dlouho se čeká na přijetí?

Od loňska nabízíme i domácí hospicovou péči a za první rok jsme pomohli 175 nemocným. Co se týče kamenného hospice, od začátku máme 28 lůžek, což by se na celý kraj mohlo zdát málo, ale kapacita je dostatečná. Ročně doprovodíme kolem 380 lidí. Někoho můžeme přijmout hned druhý den, někdo dva týdny čeká. Naše lůžka jsou v podstatě akutní a základem je individuální posuzování žádostí. Nejsme továrna na smrt. Lékař rozhoduje podle stavu pacienta i podle sociální situace v rodině tak, aby ti opravdu nejpotřebnější našli místo co nejdřív.

Jací pacienti a v jakém stavu k vám přicházejí?

Staráme se zpravidla o onkologické pacienty, kromě toho třeba o nemocné s ALS (amyotrofická laterální skleróza, což je neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů mozku a míchy – pozn. red.) nebo o ty v konečné fázi srdečního selhání. Většinou se člověk dozví, že jeho onemocnění je bohužel už v takové fázi, že další léčba by znamenala nepřiměřenou zátěž s ohledem na její předpokládaný výsledek. Laicky řečeno, že už léčba nemá smysl a že by bylo lepší orientovat se na léčbu symptomů, aby nemoc co nejméně znepříjemňovala pacientův život a jeho závěr byl co nejkvalitnější.

A tehdy se dostává k vám?

V té chvíli může začít docházet do naší Podpůrné a paliativní ambulance, kde mu náš lékař pomáhá s tlumením bolesti a léčbou symptomů, které nemoc doprovází, jako je třeba dušnost. Do péče hospicového týmu se potom pacient dostává, když ambulantní péče přestává stačit a přiblíží se úplný závěr života. Poté, co s ním lékař probere to, jak si ho představuje. Dostat se k takovému povídání není vůbec nic snadného. Říct „Teď už nezbývá než…“.

Jaké ty představy o konci života mohou být?

Zásadní otázka je, jestli chce nemocný zemřít doma, nebo v lůžkovém hospici. Probírají proto s lékařem i otázky typu, zda by mu bylo příjemné, aby se o něho starali jeho příbuzní. Mluví také o tom, jak chce pracovat se svou bolestí. Je samozřejmé, že pokud se někdo obrátí na hospic, nemusí ani vyslovovat přání, že nechce být na přístrojích. Tady nikdo na přístrojích nedožívá. My dáváme nemocnému kvalitu života, ne délku. A samozřejmě mluvíme i s rodinou. Někdo se třeba necítí na to, mít umírajícího doma, bojí se toho, že se začne dusit. A i když nás má neustále na telefonu, netroufá si na to. To všechno je důležité předem probrat.

Takový rozhovor by asi nezvládl každý. Jací jsou hospicoví zaměstnanci?

Všichni jsou to laskaví, citliví lidé s obrovským srdcem. Když za nimi přijdete, udělají si na vás čas. Věnují se vám, upřímně se o vás zajímají, jsou empatičtí. Zároveň ale musí být vědomí, nemohou to být lidé, kteří se nechtějí podívat pravdě do tváře.

Zasáhnou vás některé odchody více než jiné?

Je jasné, že když onemocní někdo mladý, plný života a brzy zemře, dotkne se nás to všech. Obzvlášť když po sobě zanechá malé děti. To jsou ty nejcitlivější věci. Starali jsme se třeba o mladou maminku, která měla roční holčičku. Přála si pro ni natočit nějaká videa, aby na ni měla památku, aby ji aspoň skrze videa mohla předat nějaké životní zkušenosti. To byly opravdu hodně silné emoce. Sestřičky, které se o ni staraly, to potřebovaly sdílet i mezi sebou, potřebovaly to v sobě zpracovat, protože smutek a lítost byly opravdu veliké.

Pomáhají vám v takových případech zpětné vazby od rodin umírajících?

Ano. Ozývají se nám často a je příjemné to slyšet. Jedna paní nám třeba říkala, že u nás s manželem zažila ty nejkrásnější chvíle za jejich celý společný život. Kvůli tomu, že byly nesmírně intimní a otevřené.

Vy jste do plzeňského hospice nastoupil před sedmi lety. Měl jste tehdy nějakou osobní zkušenost s umíráním?

S umíráním přímo ne, ale měl jsem za sebou velmi vážnou nehodu na motorce a první dny nebylo vůbec jisté, jestli přežiju. Najednou jsem nebyl schopný se o sebe sám postarat. Nemohl jsem si vyčistit zuby ani milion dalších drobností. Byla to veliká škola pokory a pro mě velmi cenná zkušenost, protože díky tomu mnohem lépe rozumím vážně nemocným.

V čem přesně?

Uvědomil jsem si, jak obrovský vliv na mě měla péče ošetřovatelek a sester. Některá přišla a jen mě lehce utřela mokrým hadrem, jiná si přinesla lavor s teplou vodou a krásně umyla celé tělo. To byl úplně jiný pocit. Přitom to byla vlastně drobnost, a mně úplně změnila celý den. Stejně tak když mi někdo vyčistil zuby nebo přišel a s úsměvem říkal, že dostávám trubičkou do žaludku svíčkovou a že mi přeje dobrou chuť. To člověk pořádně docení, až když se o sebe nemůže postarat.