Čech, který pomáhal záchranářům v New Yorku: Nejhorší bylo to ticho
11. září 2023
Jedenácté září. Drtivé většině lidí se v souvislosti s tímto datem vybaví hořící věže Světového obchodního centra v New Yorku. Jiřímu Boudníkovi také – a spolu s tím i špitlavý pach, podobný, jako když se pálí elektrické kabely nebo plast. „Občas stačí, aby někdo řekl jediné slovo, a najednou jsem zas přímo tam,“ říká americko-český architekt, který v době útoku na WTC v roce 2001 v New Yorku žil a který na místě teroristického útoku pomáhal záchranářům. Vytvořil i modely, které jim pomáhaly s orientací na místě.
Pracoval jsem jako projekční inženýr při výstavbě budovy Federálního soudu, zrovna jsme měli kontrolní den. Během schůzky mi volala známá, že do severní věže narazilo letadlo. Mluvila o tom, že pilot malého stroje, cessny, asi dostal infarkt. Řekl jsem jí, že je mi to líto, ale že mám schůzku a ozvu se jí později. Když jsem položil telefon, začaly všem zvonit pagery, takové buzzery, které se rozezvučely, když vás chtěl někdo zastihnout. Vy jste doběhli do budky a zavolali zpátky.
Asi po dvaceti třiceti minutách se rozletěly dveře a hlavní stavbyvedoucí s očima navrch hlavy křičel: „Všichni ven, do druhé věže narazilo další letadlo!“ Předtím ze střechy naší budovy sledoval, jak první věž hoří, a viděl tím pádem i náraz druhého letadla. Varoval nás, že jako federální budova jsme potenciálním cílem. Okamžitě jsme vystřelili a rychle seběhli po schodech ven, na Cadman Plaza, kde už stáli další lidé.
Někdo poslouchal rádio z auta, shromáždili jsme se kolem něj. Byl to šok, něco nepředstavitelného. Jak je možné, že ty dvě budovy, ikony New Yorku, hoří? Naše sekretářka se sesypala, protože jeden její blízký příbuzný tam pracoval. A my z rádia poslouchali, jak z těch budov padají věci, a dokonce i skáčou lidi. V ten moment se dostavil i strach, ne o mě, ale o ty, kteří tam byli.
Já jsem tam celé léto chodil na přednášky Landmark Education, asi v patnáctém patře severní budovy. Znal jsem místní strážníky i nějaké inženýry a statiky, kteří tam měli kancelář. Nikomu z nich jsem se už nedovolal.
Kolem nás neustále projížděly další a další hasičské vozy a sanitky. Já jsem si vzpomněl na rok 1993, kdy v podzemních garážích WTC explodovala bomba. Chodil jsem tehdy s jednou slečnou, která asi ve stém patře pracovala. Volala mi do studia (architektonického – pozn. red.), že je budou evakuovat. Později mi popisovala, že byl všude kouř a tma a oni schody scházeli tak, že se všichni drželi za ruce. Šel jsem jí tehdy naproti a pamatoval si, že záchranářské vozy parkovaly na malém plácku na severní straně severní budovy. Tušil jsem, že to budou teď dělat stejně, ale došlo mi, že to není bezpečné. Že právě sem určitě bude něco padat.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autorka je na volné noze a baví ji přinášet druhým pozitivní a inspirativní příběhy.