Ruský medvěd za dveřmi

Když chtěl občan SSSR dostat do plic trochu evropského vzduchu, nejjednodušší bylo vyrazit do Pobaltí. Tři republiky na západním okraji sovětského impéria byly prostě vždycky jiné. Dnes jsou dávno samostatné, jsou v EU i v NATO – a přesto se bojí. Vladimira Putina. Jeho sovětské mentality. Výraz „sféra ruského vlivu“ v Pobaltí nemají rádi.

Ač je teprve deset dopoledne, v konzumu na Vestervalli číslo 6 už nemají jediný pirožek se zelím. „Jó, děvenko, jsou pryč, vyprodané,“ hlásí statná bruneta za pultem a ukazuje na plastový tác: zbyly ještě masové a bramborové, kus za půl eura, ale upřímně, kdo je na ně zvědavý?

O kousek dál, za mostem, taky prodávají pirožky, třeba by zelné měli tam. Jenže to by člověk musel projít pasovou kontrolou a eura vyměnit za rubly: za řekou (jménem Narva) je totiž Rusko. Hraniční přechod, momentálně provizorní bílá unimobuňka (staví se zbrusu nový terminál, s přispěním evropských fondů) leží jen nějakých sto metrů od konzumu.

Tady končí říše „bruselská“ a začíná „kremelská“. Právě sem se, v kontextu anexe Krymu a války na Ukrajině, v posledním roce upřel nejeden tázavý pohled západního světa: Nebudou náhodou početné ruskojazyčné menšiny v Estonsku, Lotyšsku a Litvě žádat Moskvu o „ochranu“? Nebudou si, inspirovány Krymem a samozvanými východoukrajinskými republikami, chtít uspořádat nějaké to referendum o nezávislosti? Anebo jinak: nebude si ruský prezident Putin na půdě někdejších sovětských republik ukájet další mocenské choutky?

Narva je třetí největší estonské město, má kolem šedesáti tisíc obyvatel, z nichž pětadevadesát procent mluví rusky (paní v konzumu nevyjímaje). Před bílou unimobuňkou je denně fronta jak na maso, na obrazovkách v narvských obývácích běží téměř výhradně ruský státní První kanál, momentálně lídr globální propagandy. Ivangorod, nejbližší ruské město, je hned za řekou, kdežto do Tallinnu se jede tři hodiny autobusem.

Nebezpečná situace?