Obzor

Pevninu neviděl už dvanáct dní. Posledních deset z nich pluje Felix jen na plachty, počasí mu docela přeje. Nejvíc jednu chvíli foukala F7, vítr třicet uzlů a čtyřmetrové vlny.

Přes noc se moře hodně uklidnilo, pět uzlů na plachty nestačí, bude muset nahodit motor. Pohlédne na GPSku, přepočítá vzdálenost do cíle: k nejbližšímu kapverdskému ostrovu dopluje nejdřív za čtyři dny. Nevadí mu to. Kdyby bylo na něm, ostrovům by se vyhnul, nejradši je úplně sám, obklopený nekonečným oceánem, ale musí natankovat a doplnit zásoby.

Vyleze na palubu, posadí se na lavici u kapitánského můstku a napije se kávy. K obědu bude mít čerstvou rybu, jak jinak, a k večeři jakbysmet. Odloží hrnek a pohladí zpuchřelé dřevo. Adélu má dvacet let, nedovede si představit život bez ní. Kdysi po bouři u Mauricia se zdálo, že o ni přijde, příď byla tak poškozená, že teklo do podpalubí, ale v docích v Port Louis díky bohu našel šikovné opraváře.

Felix přimhouří oči do vycházejícího slunce, které vystoupilo z obrysů a vpíjí se do moře. Až dopluje k obzoru, bude ho čekat úplně stejný obzor. Tahle myšlenka mu dodá klid. Dávno si přiznal, že nemá rád lidi. Ještě dřív, když se někdy vracel domů na zimu, se stavoval za přáteli a rodinou, ale teď těch pár měsíců radši prožije sám ve své garsonce. Odjakživa byl považován za podivína a už se to ani nepokouší popřít. Něco ho píchne v kapse, Felix to vytáhne a prohlédne si předmět mezi prsty: kousek malované skleničky, kterou v opilosti rozbil na Jamajce a nechal si střep na památku. Ze štací si jako suvenýry nevozí mušle, šperky ani lahve rumu, ale věci, co mu cvrnknou do oka: zlomený pivní tácek, špaček doutníku, víčko od hořčice, děravé holiny nebo pohozenou přetrženou bankovku.

Přejde na záď lodi a sehne se k motoru. Koutkem oka o něco zavadí. Zaostří na dálku: malá skvrnka na jihojihozápad. Pevnina to být nemůže, to ví dobře. Sáhne po dalekohledu: jachta střední velikosti, bohužel pluje jeho směrem, takže se jí nevyhne. Klid je rázem ten tam.