Je můj organismus nejlepší na světě?

Někdy se čas vleče tak pomalu, že i pár vteřin připomíná věčnost. Přesně jako teď. Od chvíle, co se David Vencl ponořil pod zamrzlou hladinu jezera Sils ve švýcarských Alpách, už uplynula minuta a půl. Desítky lidí, kteří se tísní kolem vysekané díry do ledu, začínají nervózně přešlapovat.

Polední slunce, které má v polovině března i vysoko v horách sílu, proměnilo noční sněhovou nadílku ve studenou břečku – přihlížející ji mají až po kotníky. V porovnání s chladem, který zažívá jejich hrdina ve vodě o pár desítek metrů pod jejich nohama, to ale samozřejmě nic není.

Čtyřicetiletý bývalý učitel z Teplic, jenž se před jedenácti lety zamiloval do freedivingu, tedy potápění bez dýchacích přístrojů, se do mrazivé vody – která má u hladiny jeden stupeň Celsia a v hloubce kvůli vyšší hustotě jen o tři stupně víc – potopil bez neoprenu chránícího před chladem. Měl jen plavky, plaveckou čepici, potápěčskou masku a ploutve.

Pod ledem sice byl už několikrát, předloni podobně polonahý uplaval pod zamrzlou hladinou 81 metrů, čímž poprvé překonal světový rekord, ale tohle je jiné. Přidat si k ledové vodě a nedostatku kyslíku ještě hloubku a extrémní tlak vody dosud nikdo nezkusil. Ve světě savců takovou schopností vynikají snad jen tuleni, ale pro člověka je to smrtící prostředí.

„Kdyby to přede mnou zkusilo dvacet freediverů, byl bych asi klidnější. Vím, že je tam hodně neprozkoumaných otázek, na které se ale dá odpovědět jen tím, že to zkusím naostro,“ říkal Vencl předtím, než ve Švýcarsku zmizel pod hladinou.