Sarajevo, rok 1993: Přežít a nestát se zvířetem

Leden třiadevadesát, venku minus sedmnáct. Ve vysklených oknech se třepe děravý igelit, elektřina nejde, plyn taky ne. K topení slouží pícky vyrobené z barelů nebo konzerv. Dřeva je málo, a tak v plamenech mizí lejstra, boty, parkety a nakonec i ty knížky, co se dá dělat. Hlavní je přežít a nezvlčet. Harisi Pašovičovi je třicet jedna a ve svém rodném Sarajevu, toho času obklíčeném a bombardovaném srbskými střelami, připravuje divadelní festival.

Kultura je nástroj, který člověku pomáhá nezešílet. Prostředek, jak si zachovat zdání normality, i když válka je všechno, jen ne normální. To máte stejné jako v koncentračních táborech nebo sovětských lágrech, i tam vznikaly orchestry a divadelní spolky. Nám tady v Sarajevu padaly na hlavy srbské bomby, každý den umírali lidi a nikdo netušil, jestli náhodou nebude dalším na řadě. Rychle jsme pochopili, že nejde jen o to přežít. Důležité bylo přežít jako člověk. Zachovat si lidskou podstatu. Proto se na představení chodilo i deset kilometrů pěšky.“

Haris Pašovič je (už asi tak třicet let) jedním z nejuznávanějších divadelních režisérů Balkánu. Narodil se v Sarajevu, v červenci jedenašedesátého, do rodiny, která „vlastně nebyla vůbec umělecká. Otec zubař, matka v domácnosti.“ Studoval filmovou a divadelní režii v Novém Sadu a prvních vyprodaných hledišť a ovací vestoje se mu dostalo už v polovině osmdesátých let, hlavně za Wedekindovo Probuzení jara v bělehradském Jugoslávském činoherním divadle. „Jo jo, to byl můj první větší úspěch.“

Dneska má Haris svou vlastní divadelní společnost (jmenuje se East West), s níž jezdí po celé planetě. V kanceláři v samém centru Sarajeva, v impozantním třípokojovém bytě s naleštěnými parketami, vysokými stropy a mosaznými klikami, Haris kouří červené marlborky a říká, že válka je v jeho tvorbě trvale přítomná. „Třeba náš nejnovější projekt se jmenuje Naděje. Víte, v téhle zemi není jediná rodina, která by za války někoho neztratila. V některých případech, jako ve Srebrenici, ženy přišly o všechny mužské příbuzné. Otce, bratry, manžela, syny. Ostatky se nikdy nenašly. Ty ženy samozřejmě vědí, že dnes, po dvaceti letech, je šance na návrat jejich blízkých takřka nulová. Ale přesto čekají.“

Haris taky říká, že by kolikrát strašně chtěl udělat něco jiného. „Jenže válka se mi pořád vrací. Asi je to způsob, jak se s tím vším vyrovnat.“

Příštích pět minut