Fico jede. Navzdory Ficovi.

První březnovou sobotu půjdou Slováci volit nový parlament, a pokud se nestane nic nepředloženého, nejvíc jich bude hlasovat za SMER–SD premiéra Roberta Fica. Ten si tím pádem připíše už čtvrté vítězství v parlamentních volbách v řadě a potvrdí pozici nejpopulárnějšího politika polistopadové éry. Čím to? Proč je Fico, který sahá k populismu a demagogii, přehlíží korupci a v kampani ignoruje nejpalčivější problémy země, pořád tak oblíbený?

Sobota, jedenáct dopoledne. Venku pusto, předevčírem byl silvestr: v parcích se ještě povalují ohořelé kartonové trubičky od rachejtlí a chodbami paneláků na sídlišti Petržalka se teprve začínají linout pachy víkendových obědů. Čas plyne klidně, není kam spěchat. Život, ten pracovní, se dá do pohybu až v pondělí.

Ne však pro Roberta Fica.

Slovenský premiér právě již o sobotní jedenácté usedá k mikrofonu na ministerstvu financí. Svolal tiskovou konferenci, na níž hodlá – spolu se šéfem resortu Petrem Kažimírem – představit výsledky státního rozpočtu za rok 2015.

Přítomní ekonomičtí reportéři jsou snad malinko rozladění (copak to opravdu nemohlo počkat aspoň do neděle?), ale především smíření (vždyť tohle je koneckonců typický Fico).

Slova se nejdřív ujímá Kažimír. Mluví o příznivých výsledcích domácí ekonomiky, o rozpočtovém deficitu, který je za rok 2015 nakonec o třetinu nižší, než bylo plánováno. O poklesu veřejného dluhu, o „dlouhodobém a pevném nastartování ekonomiky“, o celkovém „ozdravování veřejných financí“.