Když u toho zrovna nejste

Radek Kalhous jezdil od podzimu po českých zoologických zahradách a fotografoval zvířata ve chvílích osamění. Když zrovna v pavilonu nebyli návštěvníci, když se nikdo nedíval. Vznikla série intimních snímků, které by Kalhous rád zařadil do rozsáhlejšího cyklu o vztahu moderního člověka k přírodě.

Začalo to prostě tak, že jsem jel s dětmi do zoo. Byl podzim, snad přelom října a listopadu, zkrátka po sezoně. V zahradě bylo minimum návštěvníků, navíc vládlo dost psí počasí, většina zvířat byla zalezlá uvnitř v pavilonech.

V jistém momentě jsem si uvědomil, že na mě padla taková… no, deka. Říkal jsem si: Místo abych měl radost, že vidím zvířata, je mi z toho podivně smutno, až depresivně.

A napadlo mě, že by se s tím pocitem dalo nějak pracovat. Já nikdy nezpracovávám témata jen popisně, povrchově. Vždycky chci, aby mé fotky vzbuzovaly v divákovi nějaký pocit. Smutek, radost, to je jedno, důležité je, aby byl pocit přítomen.

Tady jsem tenhle potenciál cítil, a tak jsem začal do zoologických zahrad jezdit pravidelně. Do Dvora Králové, do Prahy, Liberce, Jihlavy, Brna… Když jsem to pak zkoušel počítat, vyšlo mi, že jsem dohromady najezdil asi dva a půl tisíce kilometrů.

Přijížděl jsem vždycky v době, kdy se dalo čekat, že v zoo nikdo nebude. To znamená ve všední dny, za špatného počasí, a pokud možno hned ráno, po otevírací době. Byl jsem tam většinou první – a dlouho taky jediný. Trávil jsem v zahradách celé hodiny a postupně si vytvořil jakýsi mikrosvět, v němž jsem byl jen já a zvířata.