Oscar pro začátečníky

Toho léta László Claře se vší vážností oznámil, že „našel příběh“. Seděli zrovna v zahradní restauraci, Clara kouřila a okamžitě věděla, že László nepřehání: nikdy, za celé ty roky přátelství, ji ani na chvíli nenapadlo brát ho na lehkou váhu. O necelých šest let později, letos v únoru, Clara nasedla do letadla a vydala se na prodloužený víkend do Los Angeles. Dostali totiž s Lászlem Oscara. Za ten příběh.

Saulův syn není film, na který se chcete dívat. Ale ne, jistěže nejste slabá povaha. Nezavíráte oči před světem, před jeho hrůzami. Nepřepínáte jinam, když ve zprávách běží záběry z války. Nejste zbabělí ani přezíraví a taky už jste toho dost viděli i četli – a přesto se teď, v plném kinosále, snažíte vtlačit vlastní tělo hluboko do sedadla a hlavu vtahujete mezi ramena tak silně, až vás bolí svaly. Dobře víte, že na tyhle obrázky dlouho nezapomenete (pokud vůbec).

Říjen 1944. Osvětim. Krematorium. Saul Ausländer je maďarský Žid, člen lágrového Sonderkommanda: z vězňů sestávající pracovní jednotky, která v táboře vykonává ty nejhorší úkoly.

Sonderkommanda jsou jako průvodci na cestě do smrti. Průvodci a uklízeči. Přivádějí nic netušící vězně do „sprch“, instruují je, kde se vysvléknout, kam pověsit svršky. Zahánějí je, vyděšené a zmatené, dovnitř, za těžké kovové dveře, a pak čekají: až bude „po všem“, až utichne i poslední křik, poslední nářek. Až bude jisté, že jsou všichni mrtví.

Potom muži Sonderkommanda vytáhnou mrtvoly ven, zbaví je zlatých zubů, dopraví ke kremačním pecím… A „sprchy“ připraví pro další příchozí, stejně vyděšené, stejně zmatené.

Takhle to chodí den za dnem. Člen Sonderkommanda pracuje jako robot, smyslů a citů zbavený. Stane se, že ve změti zubožených těl spatří někoho z vlastní rodiny. Ani tehdy nemůže nic dělat. Koneckonců… Za pár měsíců půjde do „sprchy“ i on sám.