Stejně ji miluju

V Barceloně jsem se brutálně spálil na pláži, půl hodiny otevíral konzervu bez otvíráku, takže to představovalo větší energetický výdaj než následná konzumace obsahu, po snědení neznámých mořských plodů jsem dostal alergickou reakci, ze které mi otekly oči a nemohl jsem se toho zbavit pár týdnů. Na kamaráda vytáhli nůž, protože se odmítl podělit o cigarety, bankomat mi z účtu strhnul šest set eur, které mi nevydal a já je dostal zpátky až po značném úsilí o dva měsíce později. Bydlel jsem tam v Ravalu v asi nejhorším bytě, ve kterém jsem kdy byl, ale stejně to město miluju.

Prožil jsem tam tři z nejkrásnějších měsíců svého života, během kterých jsme s manželkou sledovali dvouapůlletého syna, jak si město osahává, jak využívá jeho dokonalé bezbariérovosti při jízdě na koloběžce a spousty dětských hřišť. Jak si hraje u moře na obrovském pískovišti (Filipova definice pláže), pozoruje práci zaměstnanců barcelonských technických služeb a čisticích vozů, upřeně sleduje kontejnerové překladiště v přístavu, leze do všech kašen s vodou, ve kterých máchá autíčka, zajímá se o zásobování místních barů a jak si se samozřejmostí sobě vlastní adaptoval jeden z nejúžasnějších prostorů dvacátého století – takzvaný barcelonský pavilon – na dětskou hernu.

Viděl jsem hrát na antuce Rafaela Nadala, plný Camp Nou, jak dlouze a dojemně děkuje loučícímu se Andrési Iniestovi, a tohle všechno jsem se pokusil zachytit v knize. Pokud patříte mezi ty, kteří Barcelonu dosud nenavštívili, zkuste to co nejdřív napravit.