ANKETA: Potkat dnes dvacetiletého sebe sama, jak byste se vnímali?

Ráda bych si myslela, že jsem stejná jako ve dvaceti, ale život člověka dotvaruje. Ztratila jsem od té doby kus naivity a pro své mladší já bych měla několik rad. Třeba: „Neboj se, špatným věcem se stejně nevyhneš, budeš se s nimi muset vypořádat, tak proč se trápit předem.“ Nebo: „Neplýtvej časem a energií na lidi, kteří za to nestojí. To, že tě nemají rádi, neznamená, že ty jsi ta špatná. A piš si deník – den, na který zapomeneš, jako kdyby nikdy neexistoval.“

Prohlížím si fotky z té doby, abych trochu osvěžil paměť, a skoro bych si nafackoval. Ve dvaceti jsem byl vážně jelito, chyběla mi pokora. Tehdy už jsem hodně hrál, některé věci mi šly bez práce, a tak jsem bohužel načas podlehl dojmu, že to stačí. Probral mě až New York, kam jsem odešel v pětadvaceti; a od té doby jsem, aspoň doufám, urazil kus rozumné cesty, za kterou jsem rád. Schválně se mě zkuste na totéž zeptat za dvacet let – kéž by byla moje odpověď podobná té dnešní!

Ve dvaceti čili roku 1986 jsem byl v prváku na umprumu a vyhnívající normalizace mě naučila odporu k jakýmkoli autoritám, přičemž jsem si začal budovat divné vnitřní světy. Nešlo tehdy o očekávatelnou revoltu, spíše o výpravy do neznáma – děsy mládí ve mně vyburcovaly opojnou představivost a začal jsem se stýkat s podobně vyšinutými lidmi. Dodnes jsem za to vděčný, takže s dvacetiletým já bych si velice dobře rozuměl.

V mých dvaceti proběhla sametová revoluce, a když jsme volili zástupce do jakési fakultní rady, vybrala jedna část spolužaček a spolužáků mě a druhá jednoho kluka. A já tehdy prohlásila, že se na tu funkci lépe hodí kluk… Rozhodně bych si za to dnes vrazila facku. Ještě bych si asi poradila vykašlat se po roce ’89 na studium biologie a matiky a přestoupit na práva. Jinak bych si se svým já rozuměla. I když jsem vždycky oplývala velmi ženskými vnějšími znaky, nikdy jsem neřešila výhody přes postel. A to si dodnes schvaluji.