Kdy jste se nejvíc mýlili v politice?

---

Komunismus nevyšuměl

Nikdy mě nenapadlo, že se po čtvrt století (po době delší, než byla celá první republika) budeme řítit do dobrovolné totality. Nebyl jsem optimistou, když jsem viděl v listopadu 1989 davy cinkat klíči – říkal jsem si, jak budou reagovat, až se po nich bude chtít, aby převzali za svůj život zodpovědnost. Věřil jsem ale, že komunismus vyšumí, a stal se opak. Nejenže přetrvávají staří komunisté, ale máme tu generaci neomarxistů a manipulovatelný dav staví do svého čela zbohatlé estébáky. Toho jsem se nechtěl dožít.

​​​​​​​

---

Mýlím se neustále

Naštěstí jsem se nikdy nenechal zblbnout žádnou totalitní ideologií. Po pádu komunismu jsem nejprve věřil v Občanské hnutí, abych pak své naděje vložil do dalších směrů, a mé preference se staly postupně opatrnějšími, i když poměrně setrvalými. S postupem věku hned tak na něco neskočím a hesla jako „průměrná mzda 40 tisíc“ apod. už předem považuji za předvolební nesmysly. Přesto se v politice mýlím neustále. A je to dobře, protože nemýlit se v politice mohou občané tak nanejvýš v Severní Koreji.

---

Při prezidentských volbách

Vzhledem k tomu, že jsem amerického prezidenta Ronalda Reagana vnímal jako hybnou sílu při pádu totality, považoval jsem republikány za správnou stranu, a když čeští republikáni sbírali podpisy nutné k založení, podepsal jsem… Taky jsem mylně předpokládal, že voličů KSČ bude postupně ubývat, ale oni se objevili další, mladší… A největším omylem bylo moje angažmá v první přímé prezidentské volbě před více než čtyřmi lety. Tehdy jsem pochopil, že politika je druh podnikání se specifickými zákony. Člověka, který neprošel stranickými sekretariáty, to semele a zlikviduje.

---

Víra v rudou hvězdu

Jsem spíše apolitický člověk. Ano, považuju se za dobrého vlastence, ale to s politikou příliš nesouvisí. Nicméně volit chodím, zažil jsem všechny naše prezidenty a vím o jediném svém velkém omylu: na konci války jsem jako desetiletý kluk pod dojmem osvobození uvěřil v rudou hvězdu. Jak víte, zdaleka jsem nebyl sám, a prosím, nevyčítejte to naší generaci. Brzy přišlo strašlivé vystřízlivění – bylo mi patnáct, když komunisti popravili doktorku Miladu Horákovou… Snad se moc nemýlím ve svém přesvědčení, že právě teď žijeme v nejlepší době a že už dožiju v mírném povětří.