Nejméně sedmdesát let už mě irituje těžkopádná hmota, říká Stanislav Kolíbal

18. února 2022

53 minut

Světově uznávanému výtvarníkovi – v první řadě sochaři – už je šestadevadesát let, ale do redakce Reportéra vyšel po schodech jako junák. Říká, že přinejmenším letos ještě nesmí umřít, protože má před sebou další výstavy. Celý rozhovor se Stanislavem Kolíbalem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

Co se vám vybavilo, když jste přicházel k nám do Truhlářské ulice?

Že v Praze žiju dlouho, od roku 1945. Zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu jsem tady vlastně dělal už ve čtyřicátém čtvrtém, ale to byla doba, kdy jsem byl ještě totálně nasazen v ostravských dolech, takže jsem jenom v noci přijel rychlíkem a ráno zašel ke zkouškám – mimochodem nikoli na dnešní Palachovo náměstí, škola byla vysídlena do Konviktské ulice. Ač mě přijali, nastoupit jsem tehdy ještě nemohl, protože výuka v posledním válečném roce byla zrušena.

Čím jste se na zkouškách předvedl?

Kresbami. Hlásil jsem se na grafiku, a roku 1945 konečně nastoupil k profesoru Antonínu Strnadelovi. Vzpomínám, jak jsme tehdy do Prahy přijeli s kamarádem, který se chystal na studium Filozofické fakulty, a neměli kde bydlet, takže jsme objížděli koleje, ale všude byl obrovský nával studentů, protože Prahu zaplnili navrátilci například z totálního nasazení v Říši nebo z koncentračních táborů. Ale v restauraci jsme náhodou natrefili na lidi, kteří nám nabídli podnájem v Bílkově ulici, což je kolmá na Pařížskou, za což jsme byli neobyčejně šťastní, a Staré Město, respektive Josefov, se stalo mým domovem… Nicméně uznávám, že to je od vaší redakce snad kilometr daleko. Až za Revoluční třídou, v historickém centru.