Vojtěch Havel: Jednou hrajeme s Philipem Glassem, vzápětí pro malou čajovnu

1. července 2021

66 minut

Mezi mé koníčky patří sledování recenzí v zahraničních hudebních magazínech. Na jaře jsem si tak s úžasem všiml osmdesáti procent, která získali manželé Irena a Vojtěch Havlovi za album Melodies In The Sand v americkém magazínu Pitchfork. V Česku jsou známí jen mezi fajnšmekry, ale příznivce mají po celém světě – jak je to možné? Kompletní rozhovor s Vojtěchem Havlem najdete v podcastu Host Reportéra v tomto článku a obvyklých aplikacích.

Vůbec tomu nerozumím. Jak se vinyl českých manželů Havlových dostane do amerického Pitchforku?

Pravděpodobně máme víc posluchačů v cizině než doma…

Pojďme na začátek: Jak dlouho jste s Irenou vlastně spolu?

Za rok oslavíme čtyřicet let od našeho seznámení. Zpočátku jsem ještě hrával intenzivně s různými kapelami, ale od poloviny osmdesátých let už fungujeme nejvíc ze všeho jako duo. Jakoby zázračně se to sešlo, protože nás kromě hudby spojují i další věci.

Třeba?

Oba se zajímáme o východní filozofie, desetkrát jsme spolu navštívili Indii, nejíme maso… A pořád spolu hrajeme, i když samozřejmě známe i situace, kdy nebylo na zaplacení činže; ale vydrželi jsme. Naše hudba je jakýmsi nekonečným studiem jednoho partnerského vztahu.

S kým jste hrál před Irenou?

Několik let třeba s mým oblíbencem Jiřím Stivínem, což byla mimořádná škola. Na pódiu jsme vystupovali ve dvou, já s violoncellem, a neustále jsme improvizovali.

Pohádka o Sufjanovi

Díky čemu pak vaše muzika začala pronikat do zahraničí?

Můžu říct jeden snad až trochu pohádkový příběh. V devadesátém roce jsme chtěli s Irenou poprvé odjet do Indie, ale na strašně drahé letenky bychom si pouhým koncertováním v klubech nevydělali. Proto jsme odjeli coby pouliční muzikanti do Kodaně.