Designérka Linda Procházka: V Londýně po mně zbyly střepy a diamantový náhrdelník

Vítej zpátky v rodné zemi, Lindo: v mobilu tě mám uloženou jako Vránovou, ale ty sis nedávno Marcela vzala. Jsi tedy Procházková?

Nepřechyluju, Procházka. Měla jsem pocit, že ještě nějakou dobu zůstaneme v Londýně, a v zahraničí je tahle verze příjmení přece jen praktičtější.

Pracovala jsi jako designérka v londýnské kanceláři firmy Lasvit, Marcel tvořil v tamních studiích muziku. Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

V první řadě jsme byli oba sportovci, a pocházíme z Olomouce.

Na Olomoucku je už léta dobře známa Marcelova kapela No Distance Paradise. Díky ní tě sbalil?

Spíš to bylo tak, že No Distance Paradise vznikli tak trošku kvůli mně; to jsme ještě chodívali na gympl. Marcel býval talentovaný fotbalista, gólman, a já jezdila sjezdy na divoké vodě, což byl trochu problém, protože šlo o dva úplně jiné světy. Kdybych si začala s fotbalistou, kamarádi od vody by se smáli.

Proč, prosím tě?

Znáš to: fotbalisté byli většinou šamponi, co chodí na párty, zatímco vodáci spali v lese pod stanem. Marcel mě musel trošku dobývat a nejspíš taky proto založil kapelu, i když na druhou stranu muziku miloval odmalička. Nicméně jak byl v kapele, tak jsem pookřála a náš vztah mohl oficiálně začít.

Jako středoškolačka jsi toužila spíš po olympijské medaili, nebo po práci designérky?

Po obojím, ale co se týče olympiády, opravdu to byl jen teoretický sen, protože jsem se věnovala sjezdu na divoké vodě.

Chápu. Zatímco například Štěpánka Hilgertová dělala populárnější slalom v brankách.