Zpěvačka Načeva: Jsem Indiánka, žádné běsy mě nedostanou

Tomáš Poláček

12. června 2020

52 minut

4 Fotogalerie k článku

Kdybych řekl mladé Monice Načevě, že bude v červnu roku 2020 vydávat desáté album, poslala by mě do háje. O muzice počátkem devadesátých let nepřemýšlela, hrála v Divadle Sklep, ale stalo se: její nová deska dostala jméno Zdivočelí koně. „Duší jsem Indiánka,“ překvapuje v rozhovoru Načeva, a potom popíše, jakým stylem by jednou chtěla odejít ze světa: „Sednu si na lavičku u nás na zahradě, budu koukat směrem k brdským kopcům, usnu, a to bude nádhernej konec.“

Býváte někdy překvapená, na jaké místo si vás fanoušci pozvou?

Zpívala jsem třeba na pohřbu.

Zaskočilo vás to?

Nejdřív jo. Bydlím na venkově a jednou přijela paní z vedlejší vesnice s tím, že manžel vyjádřil na smrtelné posteli přání, aby ukládání jeho rakve do země doprovodila má píseň jménem Místo. Což mě nejdřív skutečně překvapilo, ale vzápětí potěšilo, a pak jsem si řekla, že se vlastně nedivím. Jsem hodně osobní, intimní zpěvačka, a spousta lidí tuhle blízkost cítí.

Přemýšlela jste o tom, co mají jednou zahrát vám?

Ne. Ale asi bych žádnou skladbu nechtěla, spíš šumění moře nebo zpěv ptáků. Případně ticho.

Takhle vyklidněná jste byla vždycky?

Řekla bych, že jsem spíš emocionální bomba, podle čínského horoskopu ohnivý Kůň, a tuhle svou podstatu potřebuju vyrovnávat v klidu přírody.

Představuju si, že byste mohla být dobrá pasačka ovcí.

Ovce nechovám, na to jsem trošku líný člověk, ale ráda vzpomínám na svého bulharského dědu, otce mého táty, který stádo míval. Mlčky jsme s ním chodili po pohoří Vitoša, nad sebou dvoutisícovky, pod sebou zářící Sofii… Připadala jsem si jako maličká bohyně.