Skialpy jsou vítězem covidové zimy. Co radí nováčkům jejich guru

Kolik máš letos dní na sněhu?

K padesáti skoro… Mívám až osmdesát až sto, takže je to zatím slabší. Jako malý jsem trávil až dvě stě dní v roce v horách. Ale sněhu nahoře zůstává dost, minimálně na měsíc, v severních stráních možná i déle. To je moje výhoda.

Řadu dní ti sebrala práce v kanceláři a s obchodem. Stálo to aspoň za to? Prodejci kol v loňském covidovém roce zaznamenali žně a vyprodali sklady.

U nás to vypadá stejně, nárůsty prodeje skialpového zboží až sto procent. V mnoha případech jsme museli konstatovat nedostupnost. Lidi ušetřili i za dovolené, kam nemohli jet, mohli utrácet. A objednávky na příští sezonu rostou o padesát až sto procent, což věřím, pokud už zima proběhne normálně, bychom měli zvládnout znovu prodat.

Získal jsi pro svoji vášeň i zajímavé tváře, třeba herce Jiřího Langmajera.

Loni jsme sjížděli na Jeleních loukách v Krkonoších. Seděl tam v hospodě Langmajer, měl pohory a sněžnice, a já se ho ptám: Ty vole, ty neumíš lyžovat? Dal jsem mu vizitku, on mi zavolal, chopil se šance a teď je nadšenej skialpinista. Rozlyžoval se ve volném terénu, tam měl respekt, ale fyzicky je na tom dobře. Posouvám mu hranice komfortní zóny. Letos jsme spolu byli asi šestkrát. Teď se dostala na skialpy spousta lidí, kteří prostě jinou šanci neměli. Spousta lidí nejprve chodila jen kolem sjezdovek, a pak poznala volné terény, užili si hodně prašanových dnů. Všechno to zapadlo do sebe.

Kolik lidí zůstane na skialpech a kolik se vrátí ke sjezdovkám, až se rozjedou vleky a lanovky?

Odhaduji, že třicet procent se vrátí jenom na sjezdovky. Zbytek, kteří skialpy teprve objevili a zalíbily se jim, zůstane také u nich. Ale ne všichni si je pořídí, budou si je půjčovat. Nikdy jsem nepotkal na hřebenech v Krkonoších, Jeseníkách a Beskydech tolik lidí na skialpových lyžích jako letos. Z toho usuzuji, že se jim to líbí. Ne, že jsou naštvaní, že museli vzít zavděk nějakou náhražkou.

Kdy ses na ně postavil poprvé ty?

V roce 1979 na Slovensku. Horská služba se občas dostala do hor na západ a jezdili tam taky závody jako Rallye Bernina. Přivezli pak domů vázání Silvretta a podle něho se i různě upravovaly součástky. Já jsem si skialpy půjčil a vyzkoušel. V těch letech jsme jinak chodili vždycky kus v pohorkách s lyžemi na ramenou, pak nahoře nasadili lyžáky a sjezdovky a sjeli kopec. Toulali jsme se takhle po horách. V Československu byste našli možná dvacet skialpových párů lyží. Mezi Tatranci na nich jezdili Gálffyovi, Beránek, ti měli konexe na Západ. Já se dostal ven až v roce 1984 a koupil jsem si svoje první v Chamonix ve Francii. Přijdu do krámu a říkám: Mám 200 franků, potřebuju lyže, vázání a pásy. Nejdřív se rozesmáli. Pak mi nabídli něco z bazaru, ale nakonec se slitovali a donesli mi starší lyže, které si nevyzvedla armáda. U nás jsem byl za totálního exota. Ufon. Až v devadesátých letech si je začali pořizovat další kluci z Krkonoš.

Věřil jsi tehdy v osmdesátkách, že může nastat takový skialpový boom, nebo jsi bral tento typ lyží spíš jako speciální vychytávku?