Šůšn? Teď už se tomu směju. Lyžařský veterán Řezáč rozjíždí osmadvacátou sezonu
29. ledna 2021
29. ledna 2021
Tomáš Nohejl
Legenda nebo dinosaurus na běžkách, jak chcete. Stanislav Řezáč pořád mocnými záběry paží křižuje bílé lyžařské pláně. Je mu sedmačtyřicet, jen o rok méně než Jaromíru Jágrovi. „Ten to má těžší. V hokeji vás může někdo zranit. Já musím jen najezdit kilometry,“ usmívá se vysoký samorost z Jizerských hor. Právě přišel z tréninku vysoko nad Val di Fiemme v Itálii, kde se chystá na asi nejkrásnější lyžařský maraton světa, nedělní Marcialongu.
Ale ano, jsem spokojený. Nevědělo se, jestli se vůbec pojede. Nejdřív covid, pak chumelenice, nebezpečí lavin, posunuli o den start. Jelo se na jiné trati, vzal jsem to jako dobré rozjetí. Vždyť jsem měsíc nemohl trénovat, nečekal jsem zázraky. Nechal jsem za sebou pár známých jmen, o hodně let mladších kluků.
Jasně, že to jde. Jen vyladím formu, můžu se zlepšovat.
Teď už mi nic jiného nezbývá. Nic mě nebolí, můžu trénovat a doufám, že Jizerská padesátka dopadne líp. Do dvacátého místa, nebo spíš chtěl bych i první desítku. Ale nechci si fandit, přece jenom jsem měl měsíc výpadek.
Stalo se mi to v prosinci v Livignu, po třetím týdnu tréninku. Měl jsem málo regenerace, všude zavřeno, nemohlo se ani do sauny nebo do vířivky, neměl jsem s sebou maséra. Asi jsem to opravdu podcenil. Doma jsem si zašel na sono a ukázala se prasklina. U žeber se léčba neurychlí, přišlo to ve špatný čas.
Mám s týmem dohodu, že mi zaplatí určitou částku, která pokryje náklady na závodění a soustředění. K tomu jsem měl ještě loni pár sponzorů, ale letos skoro žádný nezbyl. Je to každým rokem velký boj. Na živobytí pro rodinu si musím vydělat sám. Skoro celou zimu jsem pryč, táta za mě teď zaskakuje v penzionu. Ale na druhou stranu letos jsem oproti posledním rokům hodně trénoval i v létě.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sportovní novinář, běžec, triatlonista, lyžař atd., a majitel komunikační agentury. Baví ho cestovat za sportem a poznávat zajímavé lidi.