Kdyby Rusové napadli Česko, přijeli bychom mu na pomoc
27. února 2023
archiv
Oba jsou Bělorusové. Pavlu Marjeuskému je třiatřicet, Hlebu Huňkovi osmnáct. Oba, stejně jako řada jejich krajanů, se rozhodli pomoci Ukrajině v boji proti Rusku. Pavel strávil na frontě tři měsíce, Hleb pět – a byl tehdy vůbec nejmladším bojovníkem v Pluku Kalinouského, jak se jmenuje běloruská jednotka bojující na Ukrajině. „Myslím si, že když se děje zlo, nemá se brát ohled na to, o jaký národ jde,“ říká Pavel s tím, že kdyby Rusové napadli Česko, zase se sebere a přijede bojovat.
Pavel: V Bělorusku jsem se v roce 2020 seznámil s tehdejším kandidátem na prezidenta Sjarhejem Cichanouským (manžel pozdější prezidentské kandidátky Svjatlany Cichanouské, nyní je ve vězení v Bělorusku – pozn. red.) a to, co říkal, odpovídalo mým představám o nespravedlnosti, která se v Bělorusku děje. Když později Sjarheje zatkli, přidal jsem se jako dobrovolník k volebnímu štábu jeho ženy Svjatlany a pořádali jsme různé akce na její podporu. Během té práce jsem potkal mnoho zajímavých Bělorusů, lidí, kteří se přestali bát, přestali se podřizovat Lukašenkovu režimu a řešili, jak ho změnit. Mnozí z nich bohužel kvůli tomu přišli o svobodu a jsou teď ve vězení. Když jsem cítil, že se smyčka stahuje už i kolem mě, odjel jsem do Polska. To bylo v létě 2021. Pak, v březnu 2022, jsme se s Hlebem přes Běloruský dům ve Varšavě dostali na Ukrajinu.
Pavel: Jde o budovu, kterou běloruské komunitě poskytlo město. Slouží pro pořádání různých běloruských akcí a setkání. Jeden z prostorů v rámci domu pak začal sloužit i pro různé organizační věci spojené s náborem lidí do pluku Kalinouského, což je běloruský dobrovolnický pluk bojující na straně Ukrajiny. Na Ukrajinu jsem odjel vloni 8. března, bylo nás tehdy čtrnáct. Nejdřív jsme jeli do Lvova, pak do Kyjeva.
Hleb: Já se už od dětství účastnil v Bělorusku mnoha protestních akcí, poprvé, když mi bylo 12. Během demonstrací po prezidentských volbách v roce 2020 mě drželi ve věznici Okrestina, a to i přesto, že jsem byl nezletilý. Navíc to, jak se ke mně chovali, se dá nazvat mučením. Podal jsem proti tomu stížnost k mezinárodním organizacím, které se zabývají právy dítěte. V reakci na to si mě ihned předvolali. Do toho mě vyloučili ze střední školy. Začalo mi být jasné, že kdybych v Bělorusku zůstal, už ho nebudu moct opustit. Takže jsem rychle odjel do Litvy a pak hned do Polska. Začal jsem se učit polsky, přijali mě na školu, zažádal jsem si o mezinárodní ochranu. Když začala válka, zrovna jsem měl narozeniny, bylo mi 18. Azyl v Polsku jsem získal 8. března, kdy jsem odjel do války.
Pavel: Myslím, že pokud chce člověk žít uvědomělý život, má jít za svým snem. A mým snem je svobodné Bělorusko. Bělorusko bez násilí, bez diktatury, se vzdělanou společností, s rozvinutou ekonomikou a zdravě fungující policií. Pro mě cesta začala účastí v protestech proti Lukašenkovu režimu a pokračovala právě bojem proti Putinovi a jeho agresi. Myslím si, že když se děje zlo, nemá se brát ohled na to, o jaký národ jde. Proti zlu je potřeba bojovat. Možná v tom jsem moc velký romantik, ale kdyby třeba došlo k agresi proti Česku, nejen já, ale i další lidé, se kterými jsem se seznámil během války, by jeli pomáhat Čechům bojovat za jejich svobodu. Pomáhat zemi, která vůbec nemůže za to, že ji někdo napadl.
V noci, když začala válka, mě probudil bratr, který byl se mnou v Polsku. Náš otec byl tehdy zrovna v Kyjevě. Tušil jsem, že k něčemu takovému dojde, psal jsem o tom už dřív různě na sociální sítě a už v té chvíli si říkal, že pokud válka skutečně propukne, pojedu pomáhat Ukrajincům. A tak se také stalo.
Podpořte Reportér sdílením článku
Redaktorka ČTK.