Proč má česká věda jen držet krok se světem? Ať udává směr!

17. ledna 2023

Téměř čtyři roky pracovala v Berlíně. Odjížděla tam se třemi dětmi, vracela se se čtyřmi. Dá se špičková věda skloubit s rodinným životem? V Německu rozhodně, v Česku to zatím tolik nefunguje. A stává se, že vědkyně kvůli mateřství kariéru vzdají. Vladimíra Petráková, odbornice na nanotechnologie, by byla ráda, aby česká věda byla obecně otevřenější, ambicióznější a aby uměla vytvořit dobré podmínky právě i vědkyním, které mají děti.

Jste spoluzakladatelkou organizace Czexpats in Science, která propojuje české vědce a vědkyně působící v zahraničí. Jak ta platforma vznikla?

Důležité je říct, že to bylo kolektivní dílo. V roce 2018 jsme se sešly s kamarádkami z vysoké školy Markétou Kubánkovou a Annou Stejskalovou, všechny jsme v té době pracovaly v cizině a zvažovaly, co dál. Zůstat v zahraničí, nebo se vrátit domů? Jak se co nejlépe kariérně posunout? Chtěly jsme se poradit s někým, kdo měl podobnou zkušenost. Uspořádaly jsme setkání, na kterém jsme zjistily, že s těmito potřebami nejsme samy a v komunitě vědců v zahraničí téma rezonuje. Určitá snaha být víc v kontaktu s dalšími Čechy. Zjistily jsme, že se tomu v Česku nikdo nevěnuje, nikdo systematicky nepracuje s českou vědeckou diasporou. Tak jsme založily organizaci, která to dělá.

Koncem loňského roku jste uspořádali konferenci. Co jste na ní řešili?

Každý rok před Vánoci pořádáme „Konferenci pod stromeček“. Lidé se často vracejí na svátky domů, takže je větší šance, že se sejdeme i s těmi, kteří jsou už dlouho v cizině. Teď jsme řešili zejména to, jak zůstat i v zahraničí v kontaktu s Českou republikou, jaké jsou bariéry pro kontakt či návrat a jak tyto bariéry odstraňovat. Diskutovali jsme i s lidmi ze státní správy, byl tam například náměstek ministryně pro vědu Štěpán Jurajda či rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková. Chceme zkušenosti Čechů v zahraničí využít ke zlepšování českého vědeckého prostředí. Konference se konala hybridně a účastnilo se jí bezmála 250 lidí. Byli to vědci z Ameriky, Německa, Británie, Irska, Kanady, ale i například Thajska, Izraele, Švýcarska, tam je velká aktivní komunita.

Jaké jsou ty největší bariéry?

Absence kontaktů v Česku, neznalost českého systému a také to, že systém není transparentní. Lidé, kteří odjedou už na bakaláře do ciziny, například nevědí, jaká jsou kritéria na akademické pozice, jak získat peníze na výzkum nebo jakým způsobem se pozice inzerují. V Česku se tato témata moc dobře nekomunikují. Není jasné, kde informace najít a zorientovat se. Zlepšuje se to, ale jen na některých pracovištích. Navíc to není systematické nebo centrálně koordinované, takže instituce, které se rozhodnou být transparentní, si hledají způsoby samy. Což zase vede k tomu, že každá má pravidla nastavená jinak a je těžké se v tom vyznat. Kromě netransparentního prostředí jsou pak velkou bariérou pro návrat stále nízké platy.

Jak moc se to v posledních letech změnilo?

Vnímáme, že se to pořád zlepšuje. Jsou nové grantové možnosti a hodně tomu pomohla i Evropská unie, která používá motivační nástroje, jako je ocenění HR Award. Cenu mohou získat jednotlivé instituce právě mimo jiné za otevřenost a transparentnost. V Česku je zájem o to, aby se lidé vraceli, na druhou stranu existují i obavy, že budou novou konkurencí pro ty, kteří už tady jsou.

Odcházejí čeští vědci hodně do zahraničí právě kvůli prostředí, které tady je?

Ono je dobře, když jdou do zahraničí. Je důležité získat praxi z jiných systémů a naučit se nové věci. Ale musí se jim umožnit, aby si s českým prostředím udrželi kontakt a zkušenosti, které získají, se dostaly i zpátky do České republiky. Ať už tím, že se ti lidé přímo vrátí, nebo tím, že budou spolupracovat s vědci v Česku. V našem průzkumu jsme zjistili, že většina vědců o kontakty s Českem stojí a vrátit se chce okolo čtyřiceti procent.