Musím si dávat pozor, abych neschytal moc ran
30. července 2021
archiv MK
Závodně plavat začal ve dvanácti letech, nejlépe mu vždycky šly vytrvalostní závody. I proto zůstal u dálkového plavání. Na olympiádě v Tokiu bude pětadvacetiletý Matěj Kozubek závodit na trati dlouhé deset kilometrů. Co je na dálkovém plavání nejtěžší? Plavec občas dostane od jiného plavce ránu. „Je to kontaktní sport. Každý si chce urvat co nejlepší místo, takže na bójkách to bolí,“ říká.
Loni chvíli po začátku jsme ještě asi měsíc plavali v Praze v Podolí. Pak když se to přes léto trochu rozvolnilo, se už dalo trénovat normálně. Na podzim jsme ale měli zase výpadek od vody asi na šest týdnů, a poté jsme měli zařízený bazén v Kohoutovicích v Brně.
Určitě pocítil. Každý týden výpadku je znát. Snažili jsme se nějak udržovat i tréninkem na suchu, ale cit s vodou je důležitý. Normálně plavu každý den kromě víkendu. Když nejsou závody, tak většinou i v sobotu.
Většinou mám každý den trénink ve vodě, dvakrát dvě hodiny. Na jaře před hlavními soutěžemi pak přidáváme i třetí hodinu. Jde o to zvyknout si na delší plavání, kvůli závodu na dvacet pět kilometrů. Já většinou „suchý“ trénink moc nedávám, na běhání nejsem, to spíš kolo, švihadlo nebo nějaké posilování s vlastní vahou. Ale zatím mi to, myslím, úplně nechybělo. Možná by mi to k něčemu pomohlo, ale mě to nebaví a nejde mi to. Kdyžtak si přidám spíš něco ve vodě.
Za ty dvě hodiny tréninku uplavu většinou sedm osm kilometrů, jak to vyjde. Snažíme se to směřovat k osmdesáti kilometrům týdně. Když jsme na soustředění, tak to bývá přes 100 kilometrů.
To bylo na začátku, když zavřeli bazény, tak jsem si doma ve sklepě napustil nafukovací bazének, abych měl alespoň nějaký kontakt s vodou. Vždycky třeba na půl hodiny jsem se přivázal gumou ke sloupu a plaval jsem.
Podpořte Reportér sdílením článku
Redaktorka ČTK.