Panebože, já už nechci žít, říkala jsem si asi tisíckrát

Projekt Burn Fighters jste založily v roce 2018. Jak se mu daří fungovat nyní během koronavirové pandemie?

Je to velmi těžké. Zakládali jsme si totiž na tom být v kontaktu s popálenými, zejména osobním. Nic se nemění na tom, že nám popálení mohou kdykoli napsat, mohou se nám ozvat jejich rodiny, přátelé či známí, ale chybí nám setkávání, kdy uspořádáme nějakou akci, kde si lidé mohou přímo promluvit s někým, kdo je na tom stejně. Nebo kam mohou jít, když potřebují slyšet, že to bude v pořádku – od někoho, kdo je také popálený, a ne od někoho, kdo je naprosto zdravý.

S lidmi teď komunikujete hlavně přes sociální sítě, na co se vás ptají?

Teď lidé samozřejmě řeší spoustu jiných věcí, ale zároveň se chtějí vypovídat. Mluvit s někým, kdo je nebo byl na tom stejně, a ujistit se, že se to dá přežít.

Vaše kolegyně Martina Půtová v jednom z rozhovorů popsala život s popáleninami jako „nelítostný běh na dlouhou trať“. Jak to vnímáte vy?

Určitě to není tak, že se člověk popálí, odejde z nemocnice a tím to všechno hasne. Je to každodenní boj s jizvami. Od mého úrazu uplynulo již 13 let, ale o jizvy se musím starat pořád. Je to opravdu běh na dlouhou trať. Hlavně to zasáhne i vaši psychiku. Takže i když ty popáleniny třeba nejsou vidět, tak člověk ví, že je má.

Naštvaná a uvázaná na lůžku

Co lidem, kteří utrpěli taková zranění, pomáhá?

To je těžká otázka, protože každý člověk je jiný. Většinou to s vámi myslí dobře rodina, když říká: Všechno bude v pořádku, to zvládneme. I moje mamka mi, když jsem ležela v nemocnici, říkala: Všechno bude dobrý. Já jsem na ni ale byla naštvaná, protože ona byla zdravá, ona mohla kdykoli odejít, ale já jsem tam byla zavřená a uvázaná na lůžku.

Jak s tím ale bojovat? Kdysi jste uvedla, že to byla právě vaše máma, která vám hodně pomohla…

To určitě. Protože mamka byla ten člověk, který na sebe nechal řvát. Věděla, že frustrace z toho, že jsem na jednom místě a nemůžu nikam, se musí někde ventilovat. Já jsem primárně nechtěla být zlá, ale člověk je vzteklý a naštvaný. Navíc jsem byla s mamkou v nemocnici měsíc a už tam byla i nějaká ta ponorka. Pokud jde ale o nějakou radu, tak důležité je tam pro toho člověka být. Myslím, že nic moc jiného se dělat nedá. Protože dokud o tom člověk nechce sám mluvit, nedonutíte ho.

Kdy se to u vás zlomilo? Ten vztek a naštvání na celý svět…