Jsme ztracená generace Rusů a může za to Putin

Dveře v železném plotě otevírá Kirill, dvaatřicetiletý kuchař z Petrohradu s černým plnovousem a potetovanými předloktími. Po malém vybetonovaném dvorku nás vede k bíle omítnutému domu. Ve velké kuchyni, která slouží i jako obývací pokoj, nás vítá dalších sedm mladých mužů. Někteří v zakouřené místnosti pracují na notebooku, dva z nich se sklánějí nad šachovnicí, místností se ozývají výstřely z videohry, kterou hraje další z obyvatel domu na plazmové televizi v rohu pokoje.

Všichni jsou ruští občané, kteří uprchli do Kazachstánu kvůli Putinově válce na Ukrajině.

Kirill nás provází po skromně vybavených ložnicích. Postelí je zde jenom pár, většina ze sedmnácti obyvatel domu spí na matracích položených na zemi, jiní mají rozestláno na gaučích. V největší z místností vedle sebe spává hned pět z nich. Osobní věci se povalují po oknech, stole a na podlaze vedle matrací.

„Tady si můžeme promluvit,“ navrhne Kirill, když dojdeme do místnosti, která je v tu chvíli jako jediná prázdná. Sedne si ke stolu a nabídne pivo z plastové lahve.

Do Almaty, největšího města Kazachstánu, prý odjel jako jeden z mála už krátce po začátku invaze na Ukrajinu – v březnu, kdy ve schránce našel povolávací rozkaz. „Když jsem otevřel ten dopis, byl jsem jako opařený,“ vypráví, zatímco rozlévá pivo do sklenic. Když ho ruská armáda dříve povolala do povinné základní vojenské služby, poslali ho na několik měsíců na hranici s Afghánistánem. To loni podle něj uspíšilo jeho druhý odvod: v očích ruské armádní mašinerie byl totiž zkušeným expertem, který se na Ukrajině může hodit. Kirill však nechtěl zažít to, co kdysi. „Nechtěl jsem znovu zabíjet,“ kroutí hlavou. S útěkem tudíž dlouho neváhal.