Dělá salta na lyžích a řídí restauraci. „Buďto přežijeme, nebo ne.“

Ještě loni jsem záviděl lidem, kteří měli dobrá místa v restauracích a současně uměli dvojitá salta na lyžích. Ale za koronavirové krize jsem těm, kteří pracují v gastronomii, závidět přestal. Jak moc je to teď v oboru těžké?

Je to těžký, i když myslím, že nejen v gastronomii…

To máš pravdu.

Ale centrum Prahy je myslím nejpostiženější z celé republiky, restaurace to tady odnáší nejvíce. Podniky na Praze 1 byly dimenzované na úplně jiný počet lidí, než kteří tady teď jsou. Zaslechl jsem, že denně chybí okolo třiceti čtyřiceti tisíc lidí, turistů, kteří by za normálních okolností chodili na jídlo. Tomu samozřejmě musíte přizpůsobit počet personálu, který v restauraci pracuje, a taky se teď snažíme co nejvíce přitáhnout českou klientelu.

Myslel jsem, že zahraniční turisté tady, na hranicích Prahy 1 a Karlína, pro vás nebyli jediným zdrojem klientů.

Celkově ne, ale třeba večer z osmdesáti procent byli. Amano je v lokalitě, která je plná hotelů a Airbnb ubytování a nikdo jiný tu nebydlí. Večer je tak strašně těžký sem někoho dostat. A týká se to i dalších restaurací z naší sítě La Collezione, které jsou v centru Prahy. Podobně jsou na tom i podniky, které patří třeba k Ambiente. Nechci si stěžovat, nějak s tím bojujeme, teď se snažíme sem přilákat co nejvíce lidí na obědy.

Ještě se k situaci Amana vrátím, ale dá se říct, že v jiných částech Prahy to v gastronomii takhle zlé není? Co třeba vím, tak situace na Praze 5 vypadá jinak.

Je to tak. V síti máme jednu Bottegu na Žižkově a tam jsou na tom lépe.

Existuje nějaká spojitost mezi prací generálního manažera v restauraci patřící do vyhlášené sítě podniků spojených s šéfkuchařem Riccardem Lucquem a freestylovým lyžováním?

Neexistuje.

Není to třeba teď podobně riskantní?