Když si dítě vezme moji hračku do postýlky, je to pochvala

31. srpna 2022

Krejčovství se učila nerada, ale lákala ji práce s dětmi. Proto se stala vychovatelkou v pasťáku. Chovancům se tam snažila dát alespoň kousek domova a začala jim šít hračky. Z toho se před pětadvaceti lety vyvinulo podnikání: Helena Foltánová šije plyšáky značky Heli, které milují děti i dospělí. „Každá moje hračka je originál. A navíc vypadá trochu jako já. Je malinká, vysmátá a baculatá,“ říká usměvavá paní z Jihlavy ve své dílně plné plyšáků.

Máte schované nějaké plyšáky z dětství?

Ani náhodou! Zato mám spoustu knih. Plyšáci, panenky, šití na panenky – nic z toho mě jako dítě nezajímalo. Já jsem si četla a kreslila. Nejlepší dárek pro mě byla knížka nebo pastelky.

Vy jste nikdy nechtěla být krejčovou?

Nikdy. Chcete vědět, jak jsem se k tomu dostala?

Samozřejmě.

Chtěla jsem kvůli své lásce ke čtení jít na knihovnickou školu do Brna. Zkoušky jsem udělala, ale pro velký počet uchazečů jsem nebyla přijata. Moje rodiče to vyděsilo, tak se mě rozhodli dát na řemeslo. A nakonec vybrali šití.

Rodiče nebrali v potaz, že jste nikdy nešila?

Vůbec. Protekčně, přes rodinné známosti jsem se dostala na prestižní krejčovské učení v Třešti kousek tady od Jihlavy. Moje spolužačky byly úplně jinde než já. Třeba už si na sebe v patnácti šily šaty. Já nikdy nic. Byla jsem strašné kopyto. Otevřeně říkám, že jsem na učení byla protekční spratek. Moje mistrová ze mě byla na nervy, ale báli se mě vyhodit.

Bavilo vás to?

Ani trochu. Byla jsem nešťastná. Učení jsem prožila ve stresu, ale faktem je, že něco do mě namlátili. Ale byly to tři nejhorší roky v mém životě. A moje známky tomu odpovídaly. Čtyřka z odborného výcviku kontrastovala s jedničkou z češtiny a dalších předmětů. Nepatřila jsem tam. Jenže protekce pokračovala dál…