Mýtus byl ve středověku něco jako ústava

13. prosince 2021

Přemýšleli jste někdy někdo o tom, jak asi žili kupec Sámo nebo bájný praotec Čech? Ke komu se modlili, čeho se báli? A odkud sem Slované vlastně přišli? To jsou jen některé z otázek, které se ve svých textech snaží zodpovědět historik a popularizátor historie Jindřich Kačer. „Tehdejší lidé mohli prožívat stejné trable a bolesti jako my dnes – sužovala je pandemie, nešťastná láska, ztráta rodičů v útlém věku a podobně,“ říká.

Už léta jste aktivní v různých populárně-historických časopisech. Jak můžou podobné projekty pomoci historiografii?

Podle mého názoru je přínos pro historiografii velký a v poslední době si toho začínají všímat i akademici. Sami chtějí dojít k popularizaci, protože uznávají, že mají-li vzdělat širší veřejnost, akademické práce a těžce stravitelné monografie nestačí. Podobné projekty se snaží podat historii ve „stravitelnější“ formě.

Co si pod tím představit?

V první řadě musíte mít jako autor nastudovaná fakta z akademických prací. A pak ten daný fenomén musíte převyprávět v nějaké přijatelnější podobě. Já osobně dávám přednost příběhům, protože lidé mají rádi emoce, příběhy a tak dál, mají se tak čeho chytit. Bohužel se ale pořád setkávám s názorem, že když autor vynechá poznámkový aparát, už je to populární historie.

Jaká jsou negativa podobného přístupu?

Samozřejmě vždy dochází k určitému zjednodušování. Zároveň však musíte velice pečlivě rozlišovat mezi popularizací a bulvárem. Já mám pocit, že některá média historii skutečně bulvarizují, což je špatně. A některým akademikům to dává munici pro útočení na všechny popularizátory. Každý na to samozřejmě má jiná měřítka, ale pokud budete příběhy podávat seriózně a nebudete zdůrazňovat senzace, jak se to v bulváru děje, bude to lepší.

Můžete být konkrétnější?

Největší problém jsou asi titulky jako První Přemyslovci byli druidové nebo Přemysl Otakar II. se před bitvou na Moravském poli radil s vědmou a podobně. Navíc si vezměte, že na rozdíl od „normálního“ bulváru se v případě toho historického dané osobnosti nemůžou bránit. Problém spočívá i v tom, že na základě podobných textů řada lidí vyloženě dezinterpretuje historii. A pak si třeba kvůli očkování proti covidu připínají na kabáty žlutou židovskou hvězdu.

Může „pop-historie“ pomoci ve školách a přilákat žáky k dějepisu?

Pokud o to mají kantoři zájem, tak ano. Získají díky podobným projektům přístupnější informace pro žáky. Dám příklad. Když žákům zadáte třeba referát o Janu Žižkovi, můžete jim dát třeba dva popularizační články, což je pro jejich potřebu dostačující. Ve finále je to pro ně i lepší, než kdyby měli číst tlustou monografii od profesora Čorneje. Čímž samozřejmě nijak nesnižuji její hodnotu, je to skvělá práce. Ale musíte pro ni nejprve dozrát.