Manželé Baudišovi: Nechceme jen říct „tady máte peníze a na shledanou“

Rozhovor v této sestavě jsme spolu vedli poprvé před jedenácti lety. Vy, paní Baudišová, jste tehdy řekla: „Naši muži dávají na charitu hodně peněz, a dávají rádi. Jenomže nemají čas se starat, jak přesně jsou ty peníze utraceny.“

Pavel Baudiš: Tehdy jsme s filantropií v podstatě začínali. Přispívali jsme sice na charitu už dříve – ať už šlo o povodně, zemětřesení, či pomoc organizacím typu Člověk v tísni či Paraple. Ale někdy v roce 2006, kdy se firmě začalo extrémně dařit, už šlo o několik milionů ročně a bylo potřeba začít o filantropii uvažovat systematičtěji. V roce 2010 jsme proto založili Nadační fond Avast, jehož řízení se ujaly naše ženy. Aby tomu vtiskly větší řád.

Nadační fond Avast tehdy mohl na svoji činnost využívat 2,5 procenta firemního zisku, jak jste určili při jeho založení. Zpočátku šlo o desítky milionů korun, později o sto a více milionů. Loni v listopadu nicméně došlo k rozdělení na Nadaci Avast a Nadační fond Abakus. Proč?

PB: Filantropie byla od úplného počátku součástí Avastu, který jsme založili s Edou Kučerou před více než třiceti lety. Firma postupně rostla za hranice, vstupem na londýnskou burzu se dovršila její globalizace. Management začal nadaci směrovat tak, aby to více odpovídalo potřebám nadnárodní společnosti. My jsme ale chtěli setrvat v zaměření na Českou republiku, s cílem, aby byl fond nezávislý na vývoji firmy. Na základě debat, které probíhaly od začátku roku 2020, jsme pak dospěli k tomu, že nejúčelnější bude, když se tyto aktivity rozdělí.

Jak se nyní obě charity liší?

PB: Nadace Avast se zaměřuje na věci, které firma umí a rozumí jim – svoboda a digitální bezpečnost, děti v online prostředí a podobně. Management si od toho slibuje zásah v mezinárodních teritoriích. Zatímco náš rodinný fond Abakus převzal aktivity, které nesouvisí se zaměřením Avastu a jsou orientované na Českou republiku. Říkali jsme si, že by byla škoda zahodit deset let práce, které tady náš fond odvedl, a důvěry, kterou si vybudoval.

Co se za těch deset let ve vaší filantropii změnilo?

Jarmila Baudišová: Zkraje jsme se tomu obě (JB mluví rovněž o Miladě Kučerové, pozn. red.) věnovaly ve volném čase po práci, hlavně po večerech. Základní princip byl ale od začátku stejný: zaměřit se na témata, která nás oslovila, a přitom ležela stranou mediální pozornosti. Také jsme si hlídali, aby naše pomoc měla dlouhodobý dopad, aby to nebylo jenom „Tady máte peníze a na shledanou“.

O jaká témata šlo především?

JB: Postupně jsme se snažili najít jeden hlavní proud. A po několika letech se jím stala paliativní péče čili pomoc umírajícím. Většina z nás s tím má nějakou osobní zkušenost, většinou neblahou. Viděly jsme navíc, že dárce tohle téma tolik nezajímá, protože není tak vznosné jako třeba charita zaměřená na děti. Nejdřív jsme začali podporovat jednotlivé hospice, ale brzo jsme si uvědomili, že není v našich silách rozhodovat o kvalitě projektů. Oslovili jsme proto odborníky z různých oblastí paliativy a podařilo se nám sestavit tým, se kterým dlouhodobě spolupracujeme.