Čím drásavější role hraju, tím je mi líp, říká herečka Denisa Barešová

Na vaše filmy se nedívá snadno. U části víte, že skončí špatně, a u druhé části ani nechcete přemýšlet nad tím, že se něco takového vůbec může přihodit. Případně jsou to kombinace obou možností. Je to úmysl?

Z mé strany ne. Všechny ty role nějak přišly ke mně. Když jste začínající herečka, nemůžete si u nás příliš vybírat. Čímž si rozhodně nechci stěžovat. Všechny mé role mě toho hodně naučily a jsem hrdá, že jsem je mohla hrát. I když máte pravdu, že ani Krajina ve stínu, která zpracovává téma odsunu, ani film Jan Palach, kde jsem hrála jeho přítelkyni Helenku, nejsou zrovna oddychové kousky.

Já osobně se tedy vyhýbám i Kukačkám, seriálu o výměně dětí… Nechci si vůbec ani představit, že je něco takového možné…

Vím, že to tak někteří lidé mají. Ale zrovna Kukačky mají sice opravdu těžké téma a i má postava musí zpracovávat docela nepříjemné situace, přesto je to spíš odlehčená role. Ten příběh je vyprávěný s lehkostí, a i když je téma těžké jako blázen, je to vlastně takzvaný „feel-good“ seriál. A Marcela, kterou hraju, je docela oblíbená postava. Když si vezmu role, které jsem měla, tedy ve filmech Jan Palach, Krajina ve stínu, ale i epizodní role, kde jsem obvykle byla vražedkyně nebo oběť, je Marcela opravdu změna.

Myslíte, že jste ještě stále začínající herečka?

Já se za ni stále považuju a možná se tak budu cítit celý život. Vnímám to tak, že nejde o to, v kolika filmech jste hrála. Jde o ten pocit, že se máte stále čemu učit. A ten já mám pořád.

Nahromaděná energie

Kdybyste si vybírat mohla, stála byste o komedii, nebo vám tyto vážnější polohy vyhovují více?

Když jsem byla na DAMU, docela jsem vážně pochybovala o tom, jestli mám vůbec komediální talent. Obzvlášť v divadle mi to prostě nějak nešlo, nepřipadala jsem si vtipná. Přitom si myslím, že smysl pro humor mám. Ale určitě to není tak, že bych se komediím vyhýbala. Potřebuji jen roli cítit na sto procent, a pak je jedno, jestli je postava vážná, tragická, nebo sitcomová. Když mě inspiruje prostředí kolem mě, lidi, se kterými mám dělat, když cítím, že na to mám, tak to budu hrozně ráda dělat a nezáleží na tom, jestli je to tragické, nebo veselé.

Tragické role ve vás tedy asi nezůstávají a nekazí vám náladu?

Vlastně… čím drásavější roli hraju, tím líp mi je. A to hlavně u divadla. Asi je to tím, že můžete vypustit všechny ty spodní proudy, které v sobě máte a které prostě vypustit potřebujete. Hromadí se ve mně hodně energie, kterou ani sama často nezaznamenám, a s rolí jde na jevišti ven. Ta energie je vytvořená emocemi, zážitky, nejistotami, objevy, prostě mým životem. To si pak po uvolnění pnutí klidně i řeknu „Wow, toho tam tedy dneska bylo!“. A jsem spokojená, že to šlo ven. Je to jako vynést odpadkový koš, umýt ho a vložit nový pytel. Zní to zvláštně, ale přijde mi to jako ideální příměr. Pro mě je to forma terapie. I z tohoto pohledu je tahle doba, kdy se nehraje, těžká, přijdu si jak přeplněný kontejner energií, který nutně potřebuje příjezd popelářů. Ale jsou i takové herečky, které chtějí být jen hezké a hrát ideálně jen hezké postavy. Mně vždycky jde primárně o to, aby to bylo uvěřitelné.

Takže po princezně netoužíte?