Dva nejhorší pátky v životě Tomáše Belka. Dnes je ten druhý...

25. srpna 2023

64 minut

Několikrát během rozhovoru těžko zadržuje slzy. „Když jsme se s Honzou viděli naposledy, ani jsem mu při odchodu neřekl čau,“ vypráví textař a muzikant Tomáš Belko. Minulý pátek náhle zemřel jeho životní souputník a přítel Jan Kalina, frontman kapely Sto zvířat, dnes odpoledne se koná pohřeb. Celý rozhovor s Tomášem Belkem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

S Honzou Kalinou jste byli kamarádi čtyřicet let. Kdy jste se osobně viděli naposledy?

Já už s kapelou Sto zvířat léta na saxofon nehraju, skládám jí jen všechny texty, takže to bylo, počkej… někdy začátkem června.

Při jaké příležitosti?

My měli od devadesátých let zajetý rituál. Kdykoli skončilo nahrávání desky, tak jsme se sešli jenom my dva spolu, většinou u něj doma, a třikrát v řadě si tu nahrávku poslechli. Teď to bylo právě koncem jara.

Co na desku, která se bude jmenovat Noční ptáci a vyjde v půlce září, Honza Kalina říkal?

Měl pocit, že je ze všech nejlepší, a já s ním celkem souhlasil. Dnes ale spíš myslím na to, jak ten náš rituál dopadl. Ačkoli bylo teprve odpoledne, Honza při druhém přehrávání usnul. Řekl jsem si, že když je utahanej, nebudu to hrotit, vykradl jsem se z bytu, ani mu nemělo smysl říkat čau. Takže tehdy jsem ho viděl naposledy, pak už jsme si jen volali a psali. Spícího. A nerozloučil jsem se. Připadá mi to takový symbolický, smutný a mrazivý.

Jak ses minulý pátek o jeho smrti dozvěděl?

Bylo odpoledne, my se ženou a dětmi v našem domečku za Prahou, a kapela se nedovolala mně, vzala to žena. Volala na mě: „Tome, pojď dolů.“ Vykoukl jsem přes schody, co se děje, ona povídá, že je Honza mrtvej, a já necítil vůbec nic. Byl jsem úplně hladkej, jako když vyleštíš kachlík. Uvnitř prázdno, jen jsem zjišťoval a řešil situaci. Pobrekávat jsem začal v sobotu, a v neděli už jsem brečel při psaní jakéhosi nekrologu pro Deník N. Začaly se vynořovat vzpomínky z těch našich čtyř společných dekád, ale nejhorší sodovka pro psychiku mě čekala až začátkem tohoto týdne.

To se stalo co?

Honzova dcera Bára mě poprosila, ať vyberu pasáž z nějakého textu pro Sto zvířat, že to dá jako hlavičku na parte. Takže jsem ty texty začal procházet, a ony jsou bohužel jako deník. Najednou si vzpomeneš na všechno naprosto plasticky, vybavují se ti momenty, kdy, kde a proč vznikaly, co jsme tou dobou s Honzou prožívali. To už jsem nekontrolovatelně bulel.