Pečujeme o své děti i staré rodiče, ale na sebe zapomínáme

Problémy pečujících se víc řeší až v posledních pár letech. Čím si to vysvětlujete?

Před rokem 1989 bylo častější, že bydlelo víc generací pospolu. Takže bylo mnohem snadnější postarat se o babičku nebo dědečka, když bydleli s mladšími členy rodiny v jedné domácnosti. Dnes je takovéhle mezigenerační bydlení spíše ojedinělé, a proto musí pečující dojíždět k rodičům nebo prarodičům, což je časově o dost náročnější. Změnil se také věk prvorodiček. Dříve bylo celkem běžné, že lidé měli děti ve dvaceti, takže ve čtyřiceti už byly děti v pubertě nebo dospělé. Rodiče se tedy nemuseli potýkat s tím, co máme dnes, kdy čtyřicátníci mají malé děti a k tomu řeší péči o seniory.

V rámci sociologické studie jste zkoumala široké spektrum problémů. Co se nejvíc opakovalo?

Pečující mají pocit, že veškerou pomoc musí zvládnout sami, jinak by selhali. Často se s nimi bavíme o tom, že by bylo fajn, kdyby se na tu složitou situaci podívali trochu z odstupu. Promysleli si, co všechno dělají, co musí dělat a co lze delegovat na někoho jiného například v rámci rodiny, anebo se obrátit na sociální služby. Ta pomoc v rámci rodiny může být velmi rozmanitá, například dospívající děti mohou pomoci s nákupem nebo úklidem u prarodičů nebo si s nimi prostě jen tak popovídat.

Možná stále převládá předsudek, že říct si o pomoc je určitým způsobem selhání.

Situace se pomalu mění, ale určitě u seniorů tenhle problém stále trvá. Pro ně bylo běžné, že se snažili všechno zvládnout na maximum i na úkor fyzického nebo psychického zdraví. Pečující ve středním věku si docela zvykají na to, že má smysl říct si o pomoc, ale mnohdy se setkávají s nepochopením nejen v rodině, ale i ve svém okolí. Lidé jejich postesknutí zlehčují. Říkají jim například „Jasně, taky toho mám hodně“. Nebo „Depky má přeci každý!“. Tyto komentáře nejenže nepomáhají, ale naopak ještě zhoršují pocity pečujícího. V Česku je sice už celkem běžné, že se lidé nestydí říct, že chodí k psychologovi, i přesto však určité stigma kolem duševního zdraví přetrvává.

INFORMAČNÍ CHAOS

Na vašem webu nabízíte různé formy pomoci hlavně v Brně, ale praktické tipy se hodí lidem po celé republice. Co pečující většinou zajímá?

Radíme hlavně těm, kteří se ocitnou v různých životních situacích. Najednou se musí rychle zorientovat ve zdravotních a sociálních službách. Jenže vyznat se ve změti informací, které jsou dostupné, například na co máte nárok, není zrovna snadné. Někdo se může jakž takž připravit, pokud pečuje o seniora dlouhodobě, ale přibývá případů, kde je změna zdravotního stavu skoro ze dne na den, a tu pomoc potřebujete okamžitě. My jsme primárně v Brně, takže na webu máme adresář služeb u nás ve městě a okolí, ale najdete tam i všeobecné rady, které se hodí komukoli, kdo pečuje. Pokud vím, tak jsme zatím jediná organizace v republice, která se začala zaměřovat vysloveně na pomoc sendvičové generaci.

Jak senioři reagují na novou situaci, kdy se jim děti či vnoučata snaží pomáhat?

Většinou se nechtějí odstěhovat z místa, kde žijí dlouhodobě. Leckdy ani nemají, kam by se přestěhovali, protože čekací doba v domovech pro seniory je velmi dlouhá. Rodiny se proto snaží, aby ten jejich blízký mohl co nejdéle zůstat doma, a to se dá zvládnout leda tak, že začnou pomáhat de facto nonstop. Například v rodině mé kolegyně se manželé museli na určitou dobu rozdělit. Manžel se odstěhoval ke své mamince, aby se o ni mohl starat, a manželka zůstala v jejich bytě a pečovala o děti.

Co jim tedy odlehčí?