Jak „Češi“ v Argentině tančí v krojích a pěstují „plantičky“
22. března 2023
Polovina rodiny Anny Jagošové pochází ze Slovácka. „Že mám kroj a hraju na cimbál, to mé spolužáky na pražské základce zrovna neohromilo,“ vzpomíná Anna, které se téma folklorních tradic zalíbilo natolik, že vystudovala etnologii. Nyní zkoumá, jak se lidové zvyky předávají v Argentině a v Chicagu, kde žijí tisíce krajanů hlásících se k českým kořenům.
Vliv slováckých kořenů jsem vnímala postupně. Když jsem byla malá, jezdili jsme na Moravu jen občas, ale ve dvanácti mě tatínek vzal poprvé do Slováckého krúžku v Praze, který funguje od konce 19. století. Brzy mě nadchlo, co všechno se v krúžku děje. Rozhodně tam nechodí jen nejstarší generace, ale i mladí lidé, kterým se líbí naše zvyky a tradice. Na základní škole jsem byla „ta divná“, spolužáci neznali nikoho, kdo hraje na cimbál a má kroj. Pak jsem chodila na hudební gymnázium, kde už byli spolužáci daleko otevřenější.
To byla spíš shoda náhod. Na základní umělecké škole jsem se potkala s cimbalistou Martin Molčanem. Zmínil se, že každý týden hraje na cimbál ve zkušebně právě v budově vršovického Sokola, a řekl mi, ať se někdy stavím. Zpočátku se mi zdálo, že v Sokole není nic moc pro mladé, ale brzy jsem změnila názor. Vršovická sokolovna je totiž plná dětí i dospívajících, protože je tam hodně rozmanité zastoupení různých sportovních oddílů. Dnes jsem vzdělavatelkou vršovického Sokola. V praxi to znamená, že se zabývám nejen historií naší jednoty, ale také prezentací toho, čemu se věnujeme dnes.
Během toho dne si vždy vzpomeneme na třicítku mrtvých, kteří byli z naší vršovické jednoty a zemřeli za druhé světové války během takzvané Akce Sokol. Gestapo tehdy pozatýkalo stovky sokolů po celém území Protektorátu. U nás to byl například sokolský náčelník Oldřich Uhlyarik – prošel Osvětimí a 23. května 1945 už zase vedl cvičení mužů ve Vršovicích. Významné osobnosti má naše jednota ale i z jiných období. Zatím jsem ještě neměla možnost prozkoumat všechny historické příběhy, ale hodně mě zaujal osud šestnáctiletého Lumíra Březovského. Když začala první světová válka, byl zrovna ve Francii, vstoupil do tamní pobočky Sokola a byl také příslušníkem československé dobrovolnické roty Nazdar v rámci francouzské cizinecké legie. Zahynul na západní frontě v prosinci 1914, čímž se stal prvním padlým roty a zároveň také nejmladším padlým vojákem za celou válku v československých legiích.
Část příběhů jsem publikovala v knize, kterou vydal vršovický Sokol ke 150. výročí založení. A určitě se někdy pustím i do dalšího výzkumu. Souběžně se sokolskou historií zkoumám také vývoj slováckých tradic a folkloru, konkrétně slovácký verbuňk, což je mužský lidový tanec. Od roku 1946 se koná soutěž ve verbuňku v rámci folklorního festivalu ve Strážnici.
Původně jsem myslela, že budu psát disertační práci o dalším vývoji verbuňku, ale pak mě napadlo, že se podívám na folklor z trochu jiné perspektivy. Chci zjistit, jak žije současná krajanská komunita, jaké tradice dodržuje, proč a jak dobře mluví česky. Velmi početná komunita lidí hlásících se k československým kořenům je tradičně v Chicagu, podobné je to i v Argentině. Zajímá mě, zda v posledních letech došlo k nějakému posunu vnímání našich tradic a zvyků a vnímání češství obecně. Nedávno jsem například četla, že ve 20. letech minulého století projela centrem Chicaga Jízda králů, což je tradice, kterou asi znáte z Moravy, kde se stále udržuje. Podle některých pamětníků prý podobná Jízda proběhla i v Argentině.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.