Rodinná farma není romantika, někdy se umíme pořádně pohádat

Chvíli před naším rozhovorem se přehnal prudký déšť s kroupami. Co vám jako farmářce v tu chvíli běží hlavou?

Že už je to moje tradice. (smích) S kroupami mám každoroční zkušenost. Vždycky se těším na rajčata, chodím se kochat na pole, obhlížet, kolik mají zelených plodů, jak hezky červenají… A pak přijdou kroupy. Takže naše rajčata na sobě mívají ťupky, ale je to jen estetická věc, na jejich chuť to nemá žádný vliv. Já ale nejsem farmářka, která si stěžuje na počasí. Musíme umět pracovat s tím, co je. Počasí je riziko našeho povolání.

Studovala jste práva, pracovala na ministerstvu vnitra, psala jste články, dělala PR. Kde se ve vašem příběhu objevila pole?

Když jsem studovala práva, bydlela jsem v Praze. A nudila jsem se v ní. Je to ironie, říká se, že na vsi chcípnul pes – a já v milionovém městě neměla, co dělat. Z nudy jsem začala chodit do fitcentra, kde jsem poznala trenéra, který dělal zemědělské dotace. Povídali jsme si, že moji rodiče mají pole, že táta byl zemědělec, praděda také. On se mě zeptal, proč to nejdu dělat, když mě Praha nebaví.

Takže jste si řekla, že je to dobrý nápad, skončila jste s právy a vrátila se do rodných polabských Semic?

Je to tak, mě to zpátky na vesnici táhlo celou dobu. Rok jsem pracovala v semické velkopěstírně Bramko, ale zároveň už jsem zkoušela farmařit na rodinných polích. Taťka mi dal necelý hektar pole, ať se ukážu. Je zkušený agronom, věděl, co mě čeká – plevel, škůdci, vrtkavé počasí… Možná čekal, že mě to odradí. Ale viděl, že mě nadšení nepustilo. Už po roce jsem měla první zákazníky, zeleninu ode mě odebíraly restaurace v okolí, takže jsem dala výpověď v Bramku a začala podnikat.

Co na to tatínek?

Rodiče mi říkali, že si vždycky mysleli, že dostuduji a odjedu někam do světa. Sami mě odmlada posílali na výměnné pobyty – ve třinácti jsem byla v Anglii, v patnácti na Floridě, potom v Torontu. Vůbec nečekali, že se najdu ve farmaření. A myslím, že jsou rádi, že mě to baví a že mě mají u sebe a ne někde za oceánem.

Co vás na farmaření baví nejvíc?

Ze začátku to byl fakt, že můžu pracovat na čerstvém vzduchu. Do té doby jsem hodně času trávila u počítače a věděla jsem, že zpátky do kanceláře už nechci. Teď mě nejvíc baví, že to není stereotyp. Je to pestrá práce, kdy se chvíli věnuju účetnictví, pak jdu na pole něco sklidit, vytrhat plevel, pak řeším objednávky s odběrateli, vymýšlím marketing, píšu osvětové posty na sociální sítě, další dny trávím na farmářských trzích. Farmaření je navíc práce, kdy za sebou vidíte výsledek. To jsem z kanceláře neznala.

Teď je sezona v plném proudu, kolik hodin denně pracujete?