Ve stresu jsme jako zaťatá pěst. Uvolníte ji a vyplují běsi
5. května 2022
Jak mluvit s lidmi, kteří přežili válečné hrůzy? Proč je naprosto klíčová psychologická pomoc bezprostředně po tragédii? A čeho se naopak vyvarovat, když chceme za každou cenu pomáhat? To vše učí izraelská psycholožka Idit Michael, která pracuje pro izraelskou neziskovou organizaci NATAL. Nyní radí uprchlíkům z Ukrajiny a školí odborníky po celé Evropě.
Význam slova „trauma“ znají v Izraeli úplně všichni, od malých dětí až po nejstarší generaci. Téměř každý máme někoho, kdo sloužil v armádě anebo byl svědkem teroristického útoku. Několikrát za rok se připomínají oběti druhé světové války a oběti dalších válek. Uctíváme je jako hrdiny, ale dlouho se neřešilo jejich duševní zdraví. Jaký dopad měly všechny tyto tragédie nejen na přímé účastníky, ale také na jejich rodiny a přátele? Před dvaceti lety se u nás o traumatech ještě tolik nemluvilo. Naštěstí se situace zlepšuje a už to není takové tabu.
Pomáháme velmi širokému spektru lidí – od přeživších teroristických útoků až po zdravotníky, kteří během pandemie koronaviru potřebovali také velkou podporu. Naše neziskovka má i speciální program pro učitele. Školíme je, jak mluvit s dětmi, kterým zahynul někdo blízký. Lišíme se od ostatních hlavně tím, že provozujeme nonstop telefonní linku, kam můžete zavolat anonymně. Leckdy je to pro traumatizované vůbec první krok, kdy se odhodlají s někým promluvit, o tom, co je trápí. V Izraeli je totiž stále velmi silný kult hrdinů a ti přece zvládají všechno. My se snažíme vysvětlit, že se to nevylučuje – můžete být hrdinkou, ale zároveň je naprosto normální, že na vás emočně doléhá, co jste prožila.
Izraelská společnost je velmi dobře vytrénovaná. Lidé přesně vědí, jak se chovat po útoku a čeho se naopak vyvarovat, například že nemáte nikoho fotit anebo – pokud není zraněný – neměla byste ho odvádět z místa útoku. Náš tým jede většinou přímo na místo této tragédie a poskytujeme první psychickou pomoc. I když jsou lidé v šoku, chceme v nich podpořit pocit, že jsou aktivní a užiteční. Kdybychom je totiž odvezli, pak by měli pocit, že jsou nemocní a slabí. Naprosto klíčové jsou první hodiny po útoku, protože je vědecky prokázané, že čím dřív začnete s traumatizovaným člověkem pracovat, tím se snižuje pravděpodobnost, že se trauma „usadí“. Procento lidí, kterým se pomůže během prvních tří dnů a vyléčí se, je o dost vyšší než procento těch, kterým pomoc nebyla poskytnuta a pak trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jež dlouhodobě ovlivní jejich život.
Vystudovala sociální práci a klinickou psychologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Sedmnáct let pracovala jako vedoucí odboru duševního zdraví izraelské policie. Od roku 2018 pracuje pro neziskovou organizaci NATAL jako odbornice na duševní zdraví a školitelka, která předává zkušenosti pro zahraniční partnerské organizace. Idit pracuje také jako soukromá terapeutka. Věnuje se především klientům trpícím posttraumatickou stresovou poruchou.
Izraelský specialista na trauma, profesor Moshe Farchi, vymyslel okruh šesti otázek, které je důležité položit bezprostředně po traumatizující události. Jsou to jednoduché, ale praktické otázky, které zafungují jako první pomoc pro lidi v šoku, například byli svědky útoku anebo bombardování. Jde hlavně o to, abyste odvedli pozornost od toho, co se právě stalo. Namísto toho, aby traumatizovaný člověk seděl na místě a nechal na sebe působit tu hrůzu, tak se ho snažíme aktivizovat. Ptáme se ho například, kam zrovna šel nebo komu chce zavolat. Tyto otázky jsou všeobecně známé, používají se při školení vojáků, policistů, ale také jsou pravidelně vysílané v televizi, aby veřejnost věděla, jak se v takové chvíli zachovat.
Pokud jste v ohrožení života, pak přepnete na „autopilota“, snažíte se hlavně přežít. Ve stresu jsme jako zaťatá pěst, jakmile povolí, vynoří se běsi. A přesně tohle se děje během válečného stavu. Když bezprostřední ohrožení pomine, pak začíná velká práce pro nás, protože přeživší začnou naplno vnímat, co se stalo. Mají vztek, bojí se, anebo se obviňují, že přežili, ale nezachránili své blízké. Samotné trauma se dá léčit snadněji než posttraumatická stresová porucha, která může mít devastující následky nejen na přeživšího, ale i na jeho blízké.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.