Adam Mišík: Život je otázka statistiky

Ve filmech hrajete už od dětství. Pamatujete si na svou úplně první natáčecí scénu?

Pamatuju si ji docela živě. Bylo mi sedm a bylo to v barrandovských ateliérech při natáčení filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Šlo o scénu, kdy vycházím ze svého pokoje a chci jít na záchod, jenže jdu do špatných dveří a Jana Brejchová, která ve filmu hrála moji babičku, mě nasměruje do těch správných. V té scéně se objeví taky Jiří Schmitzer.

Tu roli jste prý dostal i proto, že jste měl jako malý vlasy dozrzava. Byl jste tedy podobný Aně Geislerové, která ve filmu hraje vaši maminku.

To je pravda. Nedávno jsme se s Aňou potkali a ta podoba tam i po letech stále je, takže kdyby se točilo pokračování, stále by to fungovalo.

Kde se u vás doma vzal tehdy nápad, že půjdete na casting?

Náhoda. Šel jsem do divadla na představení ségry (divadelní herečka Barbora Mišíková – pozn. red.) a potkali jsme tam její kamarádku, která pracovala v castingové agentuře. Řekla nám, že do tohoto filmu shání kluky v mém věku.

Měl už jste v té době nějaké herecké ambice?

Asi bych tomu neříkal ambice, zjistil jsem ale, že mě to baví. Byl jsem vždycky exhibicionista, což bylo pro mé okolí někdy až neúnosné. V kolektivu vrstevníků jsem se navíc necítil moc dobře, mnohem lepší to bylo na place s dospělými. Když jsem se do toho filmového kolotoče dostal, těch projektů jsem pak jako dítě otočil opravdu hodně.

Váš táta je hudebník Vladimír Mišík, máma Eva je básnířka. Co na to říkali? Nevadilo jim, že nemáte tolik času třeba na školu?

Táta to moc neřešil. On je flegmatik, takže dokud byl doma klid a on viděl, že mě to baví, nic neříkal. Ani máma nikdy neřešila, že bych se třeba měl dobře učit, abych mohl točit.

A učil jste se dobře?