Vzít z fabriky pár drátů, doma z nich udělat holku

Začít musíme úplně obecně: co je vlastně „domácí umění“?

My ho definujeme jako lidový design vymezený lety 1948 až 1989, tedy socialistickým zřízením v Československu. Ta doba byla specifická nejen politicky a společensky, ale samozřejmě i situací na trhu. Byl absolutní nedostatek všeho a lidé neměli peníze, na druhou stranu měli volný čas. Spoustu volného času! Dovedete si dneska něco takového představit?

Vůbec.

No právě! A teď si vezměte, že tenkrát lidé měli čas mnohdy i v rámci pracovní doby. Třeba během velkých prostojů, kdy se čekalo na materiál. A tak tvořili.

Z čeho?

Z toho, co bylo dostupné, například ze dřeva. Nebo z materiálu, k němuž měli přístup právě v práci, z drátů, kovu, plexiskla… Anebo i z odpadního materiálu, zkrátka ze všeho, co se nemuselo speciálně shánět a nakupovat jako například malířské potřeby.

Dobrá, vymezily jsme dobu a materiál, ale nevymezily jsme tvůrce. Na stránkách sdružení Domácí umění píšete o „prostém člověku“. Koho tím máte na mysli?

Fakt je, že výraz „prostý člověk“ trochu zkresluje. My tím myslíme kohokoliv, kdo nemá formální výtvarné vzdělání. Není profesionál. Byli to úplně normální lidé, napříč celou republikou, pocházeli z měst i vesnic, měli různý stupeň vzdělání, různá povolání. Co je spojovalo, byla potřeba tvořit, upřímná radost, kterou z té tvorby měli, a taky naprosto čistá estetika.

Čistá estetika?

Ano, nebyli ovlivněni například hlubší znalostí historických slohů, na které by vědomě navazovali. Tvořili tak, jak jim to přišlo, jak se jim to líbilo. Příklad… V televizi běží sjezd KSČ, bůhvíkolikátý už. Čumět na něj nechci, ale nic jiného nedávají, tak jdu do kuchyně, sednu ke stolu, otevřu si pivo. Pak další a třeba ještě další a najednou koukám, že se mi na lince nashromáždilo deset pivních uzávěrů. A tak z nich udělám figurku zajíce. Nebo fotbalisty, to je jedno.

Co dalšího lidé vytvářeli?