Přitlouct hřebík chce víc trpělivosti než vražda v počítačové hře
25. listopadu 2021
Judita Matyášová
Na počátku 90. let se na základních školách zrušil předmět Dílny. Ponky, kladívka a hřebíky nahradily počítače. Jiří Rudolf vede Technický klub mládeže v Litoměřicích, kde učí truhlařinu, robotiku nebo modelaření. Vloni založil veřejnou Sdílnu, kam chodí nejmladší i nejstarší generace. A nyní plánuje mobilní laboratoř, která bude putovat po menších obcích a přiveze řemeslo dětem, které to mají do města daleko.
Dřív tatínkové pracovali manuálně doma nebo na chatě, když bylo potřeba něco sešroubovat nebo vyvrtat. Děti to od nich přirozeně odkoukávaly. Dnes je jiná situace, protože ubylo příležitostí, kdy mladí lidé vidí někoho manuálně zručného. Mnohem víc se řeší, co kdo umí na mobilu nebo na počítači. V 90. letech se výuka Dílen zrušila jako něco naprosto nepotřebného. Říkalo se, že nikdo už přece nebude pracovat rukama, protože všichni budou zaměstnaní ve službách nebo v cestovním ruchu. Jenže se ukazuje, že řemeslo je víc než potřeba. Sehnat šikovného řemeslníka je skoro zázrak.
Většina škol nebo Domů dětí a mládeže má jednostranně zaměřené kroužky, například keramiku nebo elektrotechniku. V našem klubu je to jinak. Za jednu cenu si děti mohou vybrat ze čtrnácti různých kurzů a volně je kombinovat. Začnou třeba jako modeláři nebo je baví elektrotechnika, občas si něco vyzkouší v truhlářské dílně nebo robotice. My totiž věříme, že je dobré, když se činnosti navzájem prolínají. Chceš si vyrobit robota? Fajn! Z čeho bude? Z kovu, nebo ze dřeva? Potřebuješ pro něj oblečení? Zajdi do šicí dílny a něco si tam vyzkoušej!
Na první hodině jim zadáme výrobu jednoduchého papírového objektu. Většinou hned zjistíme, že neumí pracovat s pravítkem a netuší, jak se drží řezák. Ze začátku říkají: „Ježišmarjá, co se to po mně chce?“, ale postupně, když vidí, že z toho přece jen něco bude, tak je manuální práce začne bavit. Na dalších hodinách už si zkouší i jiné materiály, pracují se dřevem nebo s kovem. Naučíme je základy, že se dřevo řeže takhle, nebo když zatloukám hřebíček, musím naklepnout špičku. Ono to zní možná banálně, ale děti to prostě netuší. Postupně dělají složitější úkoly, například bedýnky na bylinky, ptačí budky nebo hlavolamy.
Většinou nemají dost trpělivosti na dotahování něčeho, co je baví. Děti jsou totiž zvyklé „zavraždit“ tisíce panáčků v mobilu nebo na počítači. Když se ve hře něco nepovede, restartují ji a začnou od nuly. Jenže v řemesle to takhle nefunguje. Tam si musí promyslet, co chtějí udělat, rozvrhnout a leckdy improvizovat, pokud něco pokazí.
Jasně, že se mě občas ptají: „A k čemu mi to bude?“ Já jim odpovídám, že i inženýr ekonomie by měl být schopný zatlouct hřebík. Jeden kluk se mě snažil nachytat. Tvrdil, že u nich v rodině jsou všichni lékaři a chce jít na medicínu, takže nějakou práci se dřevem nebo šrouby nepotřebuje. Odpověděl jsem, že lékaři a speciálně chirurgové musí být opravdu hodně zruční, však musí umět nohu sešroubovat nebo operují pomocí robota.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.