Učit moderní dějiny chce někdy odvahu. Ale možnosti jsou
26. října 2021
Archiv
Každý rok se v televizních zprávách opakují stejné ankety. Co se stalo 28. října 1918? Studenti před kamerou netuší. A opět se ozvou hlasy z řad rodičů: proč se učí tolik pravěku a tak málo moderních dějin? „Prostor pro výuku tohoto tématu rozhodně je, ale někteří učitelé ho vůbec nevyužívají,“ říká Pavel Martinovský, předseda Asociace učitelů dějepisu ČR.
Každý učitel by měl žákům vysvětlit konkrétní témata, ale je na něm, jakou formu zvolí a kolik tomu věnuje času. Někoho baví středověk, vymýšlí zajímavé projekty, ale moderní dějiny jen „proletí“. Jiný naopak středověk a novověk vezme zrychleně, aby měl dost času pro 20. století. Přístupy pedagogů k výuce moderních dějin se hodně liší, ale rozhodně neplatí, že by záleželo na věku učitele. Znám kolegy, kteří učí spoustu let a baví je inovativní metody, ale znám také čerstvé absolventy pedagogických fakult, kteří nic nového nechtějí a zuby nehty se drží učebnice. Říkám jim, že to vůbec není nutné, ale oni se bojí, aby si rodiče nestěžovali, že přeskočili kapitolu…
Každá škola má svůj vlastní Školní vzdělávací program, což je veřejně přístupný dokument, který bývá ke stažení na webu. Hádám, že docela dost rodičů ani netuší, že něco takového existuje. Spíš žijí v představě, že se učí podle stejných osnov jako v době jejich mládí. Pokud je zajímá, jak škola přistupuje k jednotlivým předmětům, pak by si měli přečíst ten program. Možná by díky tomu pochopili, proč jejich dítě sice neumí všechny letopočty, ale dokáže vysvětlit souvislosti.
Já tolik nelpím na učebnici, je to pro mě jen jeden z mnoha materiálů, který při výuce češtiny a dějepisu používám. Často ve třídě pracujeme s interaktivní tabulí nebo dětem promítám ukázky z dobových filmů. Někdy čteme z dopisů či deníků pamětníků, pracujeme s obrazovým materiálem, například s karikaturami. Pro mě není důležité zkoušení u tabule nebo znalost letopočtů. Mnohem víc mě zajímá, jak se žák zapojuje do výuky a jestli umí formulovat vlastní názor. Nejde mi tolik o to, kdy přesně začala válka, ale aby věděli, proč došlo ke konfliktu a jak se vyvíjel.
Já učím na Základní škole Vratislavova v Praze. Tady v metropoli je relativně bezpečné území, protože se tu dost měnila struktura obyvatel. Mnohem náročnější situace je na území bývalých Sudet, kde dodnes žijí potomci vrahů i obětí. Myslím, že by se o těchto událostech mělo učit, ale musíte mít podporu vedení školy, jinak to půjde hodně těžko. Například jedna moje kolegyně učí v pohraničí a vypráví žákům o regionální historii. Některým místním se to vůbec nelíbí, ale ona kritiku ustojí, protože má podporu ředitele a má vše podložené z archivních materiálů. A pak znám kolegu, který mi rovnou řekl, že u nich v obci ani nemá smysl o tomhle diskutovat, protože do poválečných zločinů byla namočená půlka vesnice a prostě se o tom mlčí.
V tomhle směru máme ještě velké rezervy, protože se běžně neučí o německé komunitě v Česku. Zrovna nedávno se mě jeden učitel ptal, jak zapojit příběhy Němců do našeho dějepisu. Většinou se totiž v průběhu staletí mihnou různé německé osobnosti, ale málokdy se mluví o tom, jak je všechno vzájemně provázané. Podle mě je důležité nahlížet na střední Evropu jako na jedno velké území, které je navzájem pospojované, a vysvětlit, jaké bylo soužití národů. Doufám, že příští rok na sjezdu historiků v Ústí nad Labem bude čas a prostor zmapovat, jak dějepisáři učí o německé komunitě.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.