Výpravy do zaniklých míst spojují romantiku, výjimečnost a rozklad

Jedenáctikilometrová stezka se rozkládá na území okresů Ústí nad Labem, Děčín a Litoměřice a vznikla v roce 2007. Četl jsem, že jste museli tehdy část stezky prosekávat, protože vedla místy, kde předtím žádné cesty nevedly. Je to tak?

Ano, je to tak. Stezka vede po původních cestách, které jsou na starých mapách, ale ty byly zarostlé, takže se musely upravit. Už asi třikrát se také stalo, že přišla vichřice a stezka zapadala stromy. Dokonce si na neprůchodnost v minulosti někdo stěžoval a jednou nám obnova chvilku trvala, proto stezku za trest vyňali z Mapy.cz. Až když se to napravilo, vzali nás na milost. Některé popadané stromy, které člověk přeleze, ale úmyslně na stezce necháváme, aby tam třeba neškodili čtyřkolkáři.

Vede cíleně jen přes zaniklá místa?

Ano, chtěli jsme zavést poutníka na zaniklá místa. Sice v té oblasti turistické trasy jsou, žádná ale nevede cíleně po zaniklých sídlech. Dali jsme si proto za cíl, aby s její pomocí mohli lidé projít od zaniklé samoty Mauerschin přes Velké Stínky do Staré Homole a dál přes thunovskou lesovnu do bývalé obce Vitín a na samotu Tscherlaken. Průvodce popisuje ještě některé další samoty, které na stezce nejsou, ale nalézt se dají v bezprostředním okolí.

Stezka vznikla, když jste studoval na univerzitě, a je výsledkem dvousemestrálního kurzu, který vedl váš učitel Vladimír Kaiser. Jak se na vaši aktivitu tvářil tehdy Klub českých turistů?

Ten nám to nejdřív povolit nechtěl. U Bukové hory, kudy naše stezka vede, totiž už tehdy existovaly jiné turistické trasy. A turistům nepřišlo dobré, že tam bude další. Hlavně kvůli údržbě značek. Dopředu se obávali toho, že stezku neoznačíme dobře, což se vlastně stalo. Některé naše značky byly z jejich pohledu nestandardní, doktor Kaiser dokonce maloval i značky, které znal ze své pěší cesty do Compostely, ale ty se tady nepoužívají. Další zase neměly správné proporce. Takže nám to v posledních letech přeznačili a už se k té značce hlásí.

Před rozhovorem jste mi líčil, jak jste byl při vaší první návštěvě Vitína nadšený. Přiznávám, že jsem to měl podobně jako vy. Ve Vitíně jsem byl poprvé v druhé polovině 90. let a s kamarády jsme tam kromě jablek nebo švestek našli i políčko marihuany. Byl to takový veselý výlet…

S tím zřejmě souvisí jedna z pověstí, které jsou v průvodci. Většinou jsou tedy z hlubší historie, ale tahle je nová. Vyslechl jsem si ji asi před dvanácti roky v dnes už neexistující malobřezenské hospodě U fešáka. Pověst se jmenuje Vitínský travař a je o týpkovi, který ve Vitíně pěstoval ganju, protože v Malém Březně, kde bydlel, se toho neodvážil. A jednou se ve Vitíně údajně šíleně zkouřil a spadl do staré studny. Nakonec v ní zůstal tři dny, protože nemohl chytit na starém mobilu signál. Naštěstí ho našli turisté, na které přitom předtím nadával, že mu pořád kolem jeho políčka chodí. Těžko ale říct, jestli je to pravda. Já moc pověsti rád nemám, protože jsou často vykonstruované, umělé. Ale hlavně ty nejstarší jsem nakonec cíleně do průvodce dal, protože dokreslují atmosféru zdejšího kraje.

Váš průvodce je už skoro vyprodaný, evidentně je o to téma zájem. Proč myslíte, že baví lidi chodit po zaniklých místech?

Rozhodující bude v tomhle případě romantika a také pocit, že na rozdíl od Karlštejna si objevujete něco sami pro sebe. A trochu platí i kacířská myšlenka, že každá památka je nejkrásnější, když zaniká. Výpravy do zaniklých míst prostě v sobě spojují romantiku, výjimečnost a rozklad. A lákavá je také divoká příroda obecně.

PĚT SAMOT A TŘI OSADY

Kolik obcí vlastně bylo v oblasti, kudy stezka prochází?