Bobr je velikonoční postní jídlo, říká evangelický farář

Jaký je u vás v Braníku zájem o bohoslužby, které oslavují Ježíšovo zmrtvýchvstání?

Velikonoce jsou největší křesťanský svátek, takže přijde vždycky víc lidí než jindy během roku. Sto, sto dvacet. Velikonoce jsou mnohem víc vyznavačskou záležitostí než Vánoce, o kterých přicházejí lidé spíš jen proto, že na půlnoční mše se přece chodí.

Velikonoční období začíná Popeleční středou, která letos připadla na 2. března. Katolíci dělají křížek na čelo, jak to máte vy jako evangelík?

Jedna dobrá duše mi kdysi donesla hromádku popele z katolické bohoslužby, tak ho tady mám v mističce. Letos na Popeleční středu jsem dával lidem během biblické hodiny křížek na čelo se slovy „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Je to forma požehnání a bylo vidět, že ho lidé rádi přijímají mile, ovšem s překvapením. Chápou ho jako import, už však nevnímám averzi ve stylu „jsme jako katolíci“. Není to sice náš zvyk, ale můžeme čerpat z bohatství jiných církví a vzájemně se inspirovat.

Proč chybí velikonoční výzdoba?

Nemáme téměř nic takového, protože pro zbožnost to nemá žádný význam. Řada lidí u nás v kostele ani nezaregistruje postní období. Kdybych je výslovně z kazatelny neupozornil, že přehoz není zelený jako v liturgickém mezidobí, ale fialový, protože je velikonoční postní období, tak by si toho ani nevšimli.

O Velikonocích se zvěstuje, že život vítězí nad smrtí. V jakých rovinách to dnes platí?

Na prvním místě pro mě, jako pro faráře, platí vzkříšení Ježíše Nazaretského. Velký pátek není konec, jakkoli ho lidé mohli skrze ukřižování vnímat jako prohru. Jde pouze o zakončení etapy. Přijde totiž nedělní ráno a vzkříšení, kdy boží vstup ukazuje, že život je silnější než smrt. Zároveň je to boží přiznání se k tomu, že Ježíšovo konání mělo celou dobu hlavu a patu. Proto má smysl následovat Ježíše, vnímat život, který nekončí ani smrtí a má smysl už tady a teď.

A život věčný?

To je až třešnička na dortu. Je to něco navíc k životu, který má smysl teď. Nejde o to překlepat život jak v slzavém údolí a těšit se, že to pak ostatním nandáte – kiš kiš –, až se budou smažit v pekle. Ne, prostě teď a tady vítězí život nad smrtí. K tomu patří láska a sebeobětování, což Ježíš dělal až do poslední chvíle. Je v tom ochota udělat první krok k druhému člověku. Pořád se nabízet, jít za potřebnými, nečekat, až oni přijdou za vámi. To je cesta, která vnáší život do tohoto světa.

Na Velký pátek prý převládá pokání, kdežto v neděli se klade důraz na odpuštění. Liší se v tomto nějak pojetí evangelické od katolického?