Homosexuálové byli oběťmi režimu stejně jako disidenti, ukazuje výstava

11. dubna 2021

Venkovní výstavy „Loading: Love“ o gay historii v Česku, Slovensku a Maďarsku.
archiv

STB o nich vedla „růžové seznamy“. Vyslýchala je, vyhrožovala, že když nepodepíší spolupráci, roznese o nich, že jsou „teplí“ a šíří HIV, přijdou o práci, pověst i děti. Homosexualita byla do roku 1961 trestná a i poté musely homosexuální ženy a muži žít své lásky v utajení. „Přitom je odmítáme uznat za oběti komunistického režimu, jako by trpět za své politické názory či víru bylo morálně výš než trpět za svou identitu,“ říká Jana Jablonická-Zezulová, historička a spoluautorka venkovní výstavy „Loading: Love“ o gay historii v Česku, Slovensku a Maďarsku.

Dříve se věřilo, že homosexualita je nemoc, kterou je třeba léčit. O úspěších pseudoléčby hypnózou a psychoanalýzou dokonce vycházely studie ve vědeckých časopisech. Deníkové záznamy, které jsou součástí výstavy, však jasně ukazují, jak to s tím vyléčením doopravdy bylo…

Muži lékařům odkývali, že jsou vyléčení a líbí se jim ženy, aby už od nich i od svých znepokojených rodičů měli konečně pokoj. Také nechtěli léčbu dál financovat. Za první republiky to byla velmi drahá záležitost za 10 tisíc korun, v přepočtu na dnešní platy zhruba čtvrt milionu korun. Za něco, co nemělo šanci fungovat a leda jim všechno znechutilo, někdy i holý život. Později, v 50. letech, byla ale československá sexuologie na svou dobu velmi pokroková. Profesoři Kurt Freund a Josef Hynie dělali výzkumy s homosexuálními muži, kteří sami žádali o změnu orientace. Podávali jim kávu nebo čaj s emetinem, který vyvolal zvracení, a během toho jim promítali fotografie nahých mužů. V okamžiku, kdy se začaly promítat obrázky nahých žen, jim píchli látku, která zvracení zastavila.

To zní docela šíleně. Jakých výsledků tím dosáhli?

Závěrem studie bylo, že léčba homosexuality nikam nevede a vyléčit ji nelze, protože se s ní lidé rodí a společnost to musí akceptovat. V roce 1959 vydal profesor Freund studii, kde konstatoval, že homosexuálové nepředstavují pro děti nebezpečí a že se tato orientace nedá změnit. Tím přispěl k dekriminalizaci, kterou se podařilo prosadit o dva roky později.

Během první republiky se věřilo, že homosexualita je projevem syndromu vězně. Údajně se často objevovala u mužů, kteří prošli zajateckými tábory. Nacisté v ní zase viděli neárijskou degeneraci, komunisté americkou nemoc. Každý režim chápe homosexualitu jako ohrožení zvenčí?

Ano. A každý režim této představy využívá i politicky. Nacisté rádi používali homosexualitu jako zbraň vůči nepřátelům. NSDAP se zbavila celé jedné frakce tím, že je obvinila z homosexuality. Komunismus v ní viděl dědictví buržoazní společnosti, se kterým je třeba skoncovat. Dnes se zase říká, že je součástí progresivistické propagandy ze západních univerzit a rozvrací tradiční hodnoty a rodiny. Ale my už dnes ani nevíme, co to tradiční rodina je. Běžně tím označujeme typ rodiny, kterou vytvořil až socialistický režim. Ta klasická byla více-, většinou, třígenerační.

Nacisté byli posedlí značkováním nepřátel. Pro Židy měli žlutou hvězdu, pro emigranty modrý trojúhelník, pro homosexuály růžový. Ta označení i kombinovali?

Ano, byli v tom velmi systematičtí. Homosexuální Židé měli hvězdu ze žlutého a přes něj růžového trojúhelníku. Nebo červeného, pokud šlo o politické vězně – komunisty, socialisty a podobně. V roce 1936 zřídil Himmler oddělení pro očistu německého národa „pro potírání homosexuality a interrupcí“. Do koncentračních táborů se na základě sexuální orientace dostalo odhadem patnáct tisíc lidí. Jejich seznamy si nacisté vytvořili vyrabováním berlínského Institutu pro sexuální vědy a redakcí časopisů nebo homosexuálních organizací, kde získali například adresář předplatitelů nebo členů. Homosexuální muži dostali na výběr – buď koncentrační tábor, nebo hormonální sterilizaci. V táborech byli ti s růžovým trojúhelníkem drženi odděleně, dostávali nejhorší práce a v rámci vězeňské hierarchie byli nejníže. Zacházeli s nimi nejhůře nejen věznitelé, ale i ostatní vězni. Někteří se stali objekty pseudolékařských pokusů, kdy jim za účelem změny orientace podávali vysoké dávky testosteronu.

Na rozdíl od Židů nebo Romů nebyli homosexuální přeživší po válce uznáni za oběti, nikdy nebyli odškodněni. Jak je to možné?

V Německu to před lety bylo velké téma. Důvod je neuvěřitelný. Homosexuální přeživší totiž nebyli bráni jako vězni svědomí, etničtí nebo političtí, ale jako opravdoví zločinci porušující paragraf 175. Ten kriminalizoval stejnopohlavní sexuální styk a v Německu byl v platnosti až do roku 1969.