Napiš mě, napiš mě, napiš mě! Inspirace autorky dětských knížek

Bača, co učí ovce ve Stromovce čaču, pavouk, který si škytáním trhá síť, dědečkové, ze kterých jsou zase miminka, do toho kočkopsi a krokohouti… Kam chodíte na takové nápady?

Inspirace přichází sama, kdykoli, kdekoli. Proto s sebou všude nosím notýsek a tužku. Třináct let jsem na Literární akademii učila tvůrčí psaní a studentům jsem vtloukala do hlavy, že kdo nebude mít notýsek, toho odmítám učit. Kdo chce být spisovatelem, musí chodit s otevřenýma očima i ušima. I nejhorší zápisník je lepší než nejlepší paměť. V metru člověk na vedlejším sedadle řekne hezkou repliku, spadne vám kaštan na hlavu nebo vám někdo vypráví hospodskou historku. Hned s tím do zápisníku! Nebo do mobilu. Jinak si za týden na to už ani nevzpomenete.

Kolik takových zápisníků ročně popíšete?

Co rok, to jeden. U počítače mám velikánskou bednu od bot plnou notýsků. Vedu si je od svých 19 let. Jsou to takové pohlednice z pravěku. A vždycky, když začínám psát něco většího, se těmi notýsky prohrabu. Ještě se mi nestalo, aby mě zradily. Vždycky se tam najde nápad, který jsem dávno zapomněla a dnes bych ho už nevymyslela.

Vedete si i deník?

Ráda bych, ale na mou duši nemám na to čas. Kdysi dávno jsem podstoupila psychoterapeutický výcvik a tam nás naučili si každý večer napsat nejdůležitější informaci dne. Pro vás nejdůležitější, takže klidně třeba „Nechala jsem se ostříhat“. Je zajímavé se tím po letech probírat. S úžasem zjišťujete, co vám tehdy připadalo důležité. Taky vás to učí psát o podstatných věcech, ne o každodenním balastu.

Co vám připadalo nejdůležitější včera? Co jste si zapsala?

Čtu teď úžasnou třísvazkovou knížku, je to deset kilo literatury, od izraelského historika Yuvala N. Harariho o dějinách člověka. Doslova to hltám a stále zapapírkovávám, oblepuji barevnými papírky. Včera jsem si udělala poznámku o ultraortodoxních Židech v Izraeli. O šábesu nesmějí pracovat. Jedno z pravidel jim zakazuje dokonce i trhat toaletní papír, i to je definováno jako práce. Pravověrný Žid si musí natrhat papírky už v pátek. To je krásná informace, ne?

Zmínila jste jízdu metrem a v něm mimoděk zaslechnutou repliku. To prý byla inspirace pro básničku Dopis Ježíškovi, ve které dítě prosí o pejska. Je to tak?

To si pamatuji úplně přesně. Stála jsem na přechodu, čekala na červenou a najednou se mi v hlavě ozvalo: „Mně se tak stejská, že nemám pejska.“ Nevím, odkud to přišlo, ale to je přesně ten šťastný moment, kdy se v mysli ozve „cink“ a objeví se veršík. Zapíšete si ho a potom na tom nápadu několik dní pracujete. Zkoušíte to tak a onak, básničku tesáte, hoblujete, šmirglujete, tady přidáte slabiku, tam uberete řádku.

Můj syn, který na mě taky pořád tlačí, že chce psa, tu básničku miluje a na konci vždycky významně řekne: „Vidíš, mami, taky chce!“