Do zvláštní školy tě nedám! Když pěstouni bojují za lepší životy dětí
19. ledna 2022
19. ledna 2022
Před deseti lety se Marcela Tobiášová a její muž stali pěstouny. V Dobrušce v podhůří Orlických hor se momentálně starají o tři sourozence. Tomu nejstaršímu bylo, když do náhradní rodiny přišel, necelých šest let. Ve školce i v poradně Marcele Tobiášové tehdy shodně řekli, že ho má dát do zvláštní školy. Ona ale neposlechla. A udělala dobře. Její pěstounské dítě je letos v páté třídě a domů nosí jedničky.
Sociální pracovnice mi je přivezly s tím, že je jejich maminka psychicky nemocná, ale že děti mají širší rodinu a že si někdo z nich bude dost pravděpodobně chtít děti do péče vzít. Po roce se ale ukázalo, že se rodina postarat nedokáže. Zároveň se nepodařilo sehnat dlouhodobé pěstouny. Soud nesouhlasil s prodloužením doby pobytu u nás a děti měly jít do dětského domova.
Rozhodli jsme se, že si je necháme. Sociální pracovnice mi tehdy strašně děkovala. Zároveň je to ale právě jeden z důvodů, proč máme v Česku v současné době nedostatek přechodných pěstounů. Protože když se o dítě staráte rok, nedokážete pak přenést přes srdce, pokud by se mělo dostat do dětského domova či kojeneckého ústavu, a tak se radši stanete pěstounem dlouhodobým. Přechodní pěstouni jsou přitom velmi třeba, protože jsou připravení vzít si dítě hned a postarat se o něj, dokud se situace v rodině nevyřeší nebo dokud se nenajdou dlouhodobí pěstouni.
Tehdy mi speciální pedagožka řekla, že je naprosto nepolíbený čímkoli. Nikdy nedržel v ruce pastelky, neznal barvy, neuměl počítat ani do pěti. Byl dítě, které celý svůj život sedělo jen před televizí nebo hrálo videohry. Dokonce jsme měli podezření, že je hluchý, protože vůbec nereagoval na to, co jsme mu říkali. Po vyšetření se ale ukázalo, že slyší, jen nevnímá, protože s ním pořádně nikdo nikdy nemluvil. Na videohrách a televizi byl závislý. Dodnes, když na něj mluvíte a zároveň běží televize, tak se na to, co mu říkáte, nedokáže soustředit.
Zajela jsem s ním do pedagogicko-psychologické poradny ve městě, kde žil s matkou. Bylo jasné, že dostane odklad, a tak jsem se chtěla poradit, co s ním mám během toho roku dělat, aby se na školu připravil. A tam mi rovnou řekli, protože jeho rodinu zřejmě znali, že nemá smysl dělat vůbec nic. Prý se tím nemám vůbec zabývat a dát ho do zvláštní školy (dříve se používalo pojmenování zvláštní škola, později se přejmenovaly na speciální a praktické, pozn. red.).
Vykoupila jsem všechny vzdělávací materiály, které tam měli, a odešla odtamtud. Požádala jsem pak o odklad a v září začal Honzík chodit do mateřské školy. Tam si mě po měsíci zavolali a zopakovali mi, že vůbec nic neumí – a opět, jestli ho nechci dát do zvláštní, že si ušetřím nervy. Do školky pak spíš nechodil, než chodil. Byli jsme spolu doma společně s jeho mladší sestrou Evičkou, a já viděla, jak všechno rychle dohání. Už z předchozích zkušeností s pěstounskými dětmi a z různých školení, kterými jsem jako pěstounka procházela, jsem věděla, že správnou péčí a dobrým přístupem se dá leccos napravit. Předtím jsme měli holčičky, které neuměly chytit balon, nedokázaly dojít pěšky na náměstí tady ve městě, protože ony nikdy nikam nechodily, nikde neběhaly. Vypadaly jako tělesně postižené, ale nebyly. U Honzíka jsem věděla, že není mentálně zaostalý, jen se mu prostě nikdo nevěnoval a nic ho nenaučil.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.