Frustrovaná země. Afghánci roky žijí ve strachu a nejistotě

25. srpna 2021

Tálibán není jednotný, je to spíš konfederace různých kmenů, skupin… Jsou v něm lidé, kteří dříve spolupracovali s Islámským státem nebo naopak s vládou. Pravidla hry tak byla v každém táliby ovládaném regionu jiná, říká Jan Šindelář, který strávil bezmála tři roky jako humanitární a rozvojový pracovník v Afghánistánu.

Co jste o Afghánistánu věděl, když jste tam v březnu roku 2017 přiletěl?

Moc toho, popravdě, nebylo. Přečetl jsem si dvě knížky, nastudoval projekty, na nichž jsem měl pracovat, viděl jsem Ramba 3 (film se Sylvesterem Stallonem odehrávající se v Sověty okupovaném Afghánistánu – pozn. aut.). Pamatuji si taky, jak nám profesor na fakultě říkal, že tam není nic než šutry.

A jaká byla realita?

Přiletěli jste na kábulské letiště a ocitli se v metropoli, jež byla v mnohém podobná tomu, na co jsme zvyklí tady. Stejné kolony aut jako v Praze na magistrále, děti docházející do školy, obchody plné zboží, 3G síť… Mohli jste mluvit se ženami, které jsou zcestovalé, podnikají. Začali jste objevovat, jak kulturně bohatá země to je, což souvisí s tím, že byla historicky součástí mnoha říší.

Jaká byla odvrácená strana Afghánistánu?

Úplně běžnou součástí života byl fakt, že tam každý den někde vybuchla bomba nebo se střílelo, zejména v Kábulu. To se bavíme o situaci do letošního května. Byl tam patrný permanentní strach a nejistota. Zároveň po pár hodinách od výbuchu jste skoro nepoznali, že se něco stalo, život šel dál.

Mohl jste se tam normálně pohybovat?

Ano i ne. Někdy byla bezpečnostní opatření přísnější, někdy méně, v závislosti na aktuálním dění. Jezdili jsme po Afghánistánu v oprýskaných toyotách, ale v určité době také v opancéřovaných autech. Někdy bylo možné víc chodit po ulicích a někdy jsme mohli jít jen od dveří auta ke dveřím domu.

Vaše zkušenost je zajímavá i proto, že jste z Kábulu jezdil i na venkov. Jaké to bylo tam ve srovnání s městem?

Víc než třetinu času jsem strávil na severu země, což vlastně bylo z pohledu bezpečnosti výhodné, protože nejnebezpečnější tehdy byl právě Kábul, kde sídlily centrální instituce, armáda. Ty mohly být terčem útoků. Často slýcháte, že vesnice v Afghánistánu musí být středověk. Není to úplně tak, ale pravda je, že často je standardem veřejná latrína, přičemž latrína doma je vyšší úroveň. Je také normální, že se chodí s vědrem pro vodu, kilometr a více. Když jsem tam byl, začal celonárodní program na zavedení kohoutkové vody do každé domácnosti. A ještě jedna věc: pro většinu farmářů bylo to, co vypěstovali, obživou pro ně samotné.