Sedm obrazů

První obraz. Jedním z formačních textů naší civilizace je hebrejská Bible a z ní první kniha a z první knihy první kapitola. Všichni ji nějak známe, stvoření světa v sedmi dnech. Pro potřeby tohoto textu se dotkneme jen jedné roviny příběhu. Šest dní stvoření připomíná divadlo odpoledne před představením. Odděluje se světlo od tmy, na oponu se věší kulisy Měsíce a Slunce, chystají se dekorace trávy a stromů, vše se připravuje na večer, na příchod člověka. Stane se, opona se roztáhne, dějiny lidstva mohou začít. Jako by každý den stvoření se kontrolovaly obvody u rakety na rampě, palivo, kyslík, přístroje, spojení, každý den končí potvrzením, že je vše připraveno. Šestý den je kontrola dokončena, motory se zažehnou, vzniká člověk.

Sedmý den je šabat, klid, odpočinek. Protože stvořit člověka není jen tak, člověk vzniká v závěrečné vichřici stvoření, v posledním akordu symfonie, vyvrcholením bouře, je takříkajíc Božím majstrštykem – a po běsnění živlů musí nastat klid; Bůh vyčerpán rozdýchává, udělat člověka totiž není jen tak. Poselství první kapitoly je zřejmé, autorem vesmíru je Bůh, svět je stvořen jako dobrý, úkolem člověka je být obrazem Božím. Člověk je posledním příchozím, má být plodný, množit se a podmanit si zemi. Pro mnohé ekologické aktivisty dneška je první kapitola Bible nesnesitelně antropocentrická. Zatímco v jiných mýtech vzniká svět jako důsledek války bohů nebo sexuálního aktu bohů a lidé se zde jen jaksi ocitají, zde ne, zde je od počátku vše zaměřeno na člověka!

Druhý obraz. Středověk to bude vidět stejně. Scholastici užili metaforu přesýpacích hodin, v jejich zúžení se nachází člověk. Pod námi pyramida zvířat, rostlin, skal. Nad námi obrácená pyramida andělských kůrů a nahoře Bůh. Člověk je zvláštní slitina duchovního a tělesného, je občanem obou světů. Spolu se zvířaty má datum biologického zrození a biologické smrti, spolu s anděly možnost volit mezi dobrem a zlem. Na rozdíl od zvířat ale přece jen žije věčně, na rozdíl od andělů může litovat a po pádu se zvednout. Jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk může a musí, neboť žije v čase. Andělé, dobří i zlí, už volbu mají za sebou, jsou mimo čas. V rejstříku člověka tak je ze sebe učinit tvora mnohem horšího, než je zvíře, nebo se povznést do vyšších forem, skoro božských. Všechno je možné.

Třetí obraz. Jeden z prvních tisků, datován 1470, s názvem Dobrý člověk na smrtelné posteli. Pacient umírá na lůžku, u něj mnich s hořící svící. Dole u paty postele postavičky pitoreskních ďáblíků, křičících krátké věty – ztratili jsme jeho duši, tohle není žádná spravedlnost a podobně. Nahoře, nad postelí, nebe, andělé, světci, Kristus na kříži. Pacientovi z úst vychází maličká postavička, duše, a andělé ji berou do náručí. Pacient umírá smířen, modlitby mnicha zabraly. Udělejme krok zpět a promysleme to. Pacient umírá a celé peklo je na nohou, chce urvat, co se dá. Mobilizováno je naštěstí také nebe, probíhá až tolkienovský střet obou armád, dobra a zla, důvodem vesmírné války je jedna jediná lidská duše.

Tohle přece známe z pohádek, napadne diváka. Toto pohádkové téma je archaické, známe je všichni. Hlavní hrdina se dostane do úzkých. Ztratí se princezna nebo onemocní dcerka. Tu přichází ďábel a nabízí řešení. Princezna se nalezne, nádavkem dostane hrdina truhlice zlaťáků a prohýbající se stoly, ale nebude to zadarmo. Krev je zvláštní šťáva, připomíná Faustův Mefistofeles. Smlouva je podepsána krví a ďábel si po smrti odnáší hrdinovu duši. Ty staré pohádky nekončí vždycky dobře a jejich poselství je zřejmé: takovýto obchod je vždycky pro peklo výhodný a pro člověka nevýhodný. Ano, i kdyby ďábel nabízel všechno, ale opravdu všechno, pořád je to málo. Celý vesmír nevyváží jednu duši. Vždyť k čemu by bylo člověku, když by získal celý svět, ale vlastní duši ztratil?