S Pavlem Andělem o komiksu, fake news a znovuzrození legendárního pořadu

Je to náhoda, že komiks nazvaný Jak nebýt za tro(t)lla, který má dětem na druhém stupni základních škol a středoškolákům přiblížit, jak se ubránit dezinformacím, je z prostředí hudební kapely?

To je náhoda. Každopádně mladí lidé a dezinformace je moje téma posledních několika let. Mimo jiné i proto, že mám sám doma patnáctiletou dceru, takže to zažívám online. Jsme rádi, že o tom s námi mluví. Je ale znát, že mnohdy mluví tak, že to, co je nastolené na sociálních sítích, tak to je podle ní dané, tak je to správně. Ať se to týká klimatu, vegetariánství, nebo třeba LGBT komunity.

Sociální sítě vám neukazují spektrum názorů, opozitum. Dcera má mnohdy pocit, že některá témata jsou naprosto jasná, ale ono to tak nebývá, věci nejsou černobílé.

To ale tak trochu patří k mládí, ne? Být hodně přímočarý ve svých názorech?

To ano, taky jsem byl takový a myslím, že ještě mnohem radikálnější a nesnesitelnější. Nutno ale dodat, že dnes upadá prestiž médií a tím pádem i jejich důvěryhodnost a zdrojem informací se stávají sociální sítě. Jedno z nebezpečí vidím v tom, že si mohou mladí lidé vytvořit na sítích nějaký názor a pak po nějaké době zjistit, že to byl hoax, čímž se jim zbortí část hodnotového žebříčku. A to je podle mne nebezpečné.

Jak vznikl nápad udělat komiks?

Začalo to tak, že jsem se potkal s Bohumilem Kartousem (politický aktivista a publicista dlouhodobě se zaměřující na téma inovace vzdělávání, pozn. red.) a poprosil ho, ať mi sepíše desatero k dezinformacím. Bob je člověk, který se tímto tématem zaobírá dlouhodobě, má blízko k mladým lidem a dokáže věci vysvětlovat srozumitelně a smysluplně. Následně jsme vymýšleli, jak s desaterem naložit, a napadl nás komiks.

Komiks proto, že je to přístupný formát, jak oslovit mladé lidi?

Přesně tak. Zároveň je to pro mne první krok k animovanému filmu nebo nějaké mobilní aplikaci, hře. Vytvoříte vizualitu, vymyslíte příběh a pak už se z toho dá udělat leccos. Oslovil jsem kvůli tomu dětského psychologa Václava Mertina. Ten mi poradil, že v komiksu musí být stejně staré děti, jako na které cílíme, a děj se musí odehrávat v prostředí, které děti znají a nemusíte jim ho dlouze představovat.

A pak jste oslovil Jana Drbohlava, který se scenáristicky podílel na Malostranských humoreskách či filmu Habermannův mlýn?