Kam mám jít studovat? Školy se ostýchají žákům radit

Dlouhodobě se zabýváte nerovnostmi ve vzdělávání. Co z vaší perspektivy vstupuje do hry při rozhodování, kam bude žák pokračovat po základní škole?

Hodně důležité je rodinné zázemí. Zhruba před dvaceti lety vyšla kniha sociologa Tomáše Katrňáka Odsouzeni k manuální práci. Tomáš Katrňák v ní popisoval výsledky svého kvalitativního výzkumu, v němž zjišťoval, jak se rozhoduje o vzdělávací dráze dětí v dělnických rodinách a v rodinách vysokoškoláků. Tento výzkum dobře vysvětluje poznatky, které máme i ze současných kvantitativních výzkumů.

A ty ukazují co?

Že o obor s maturitou usilují méně často děti z méně vzdělaných rodin. A to i za předpokladu, že mají stejné nebo lepší školní výsledky a vědomosti ve srovnání s jejich vrstevníky z podnětnějšího rodinného prostředí, kteří se k maturitnímu studiu hlásí.

Jak do procesu výběru střední školy vstupuje základní škola?

V základních školách jsou zpravidla poradci pro volbu povolání, kteří jsou často i výchovnými poradci. Jejich role ohledně pomoci s výběrem povolání je ale mnohdy spíše formální. Myslím, že jsou připraveni dětem pomoct, ale často jen těm, které si o pomoc řeknou. Problém je ale v tom, že pomoct by potřebovali zejména ti, kteří za nimi nepřijdou. Zároveň se tu bere jako fakt, že volba vzdělávací dráhy je výlučně zodpovědnost rodiny.

Škola má pocit, že do toho nemá rodině mluvit?

Myslím, že nastavení učitelů je často takové, že rozhodnutí, kam bude dítě pokračovat, má přijít z rodiny. My si obecně myslíme, že rodina je zodpovědná za vzdělávání dítěte a za jeho motivaci ke vzdělávání a že škola zmůže jen málo. To, že to může být jinak, dobře uvidíte, když se vám sejdou učitelé z různých koutů světa. Například z diskusí s americkými učiteli a s učiteli ze skandinávských zemí, které zde čas od času probíhají, je zřejmé, že se daleko méně na rodinu dítěte „vymlouvají“. Chápou jako svoji povinnost postarat se o děti co nejlépe bez ohledu na jejich rodinné zázemí a asi i více věří tomu, že to dokážou. Každopádně jsem zvědavá, zda a jak přístup českých učitelů změní současná koronavirová zkušenost.

Jak to myslíte?

Zdá se mi, že školy si nyní začaly více uvědomovat, že mají děti, o které se dost nestarají. Dřív to škola tak nevnímala, protože děti byly ve škole fakticky přítomné, byť mentálně přítomné nebyly. Teď nastala situace, že jsou školáci doma a některé se školou nekomunikují vůbec, a to už všichni vnímají jako velký problém. Učitelé musí víc přemýšlet o tom, jak pomoci i těmto dětem. A v řadě případů se jim to i daří. Věřím, že po této zkušenosti někteří učitelé svůj přístup změní, budou citlivější k potřebám jednotlivých dětí a také aktivnější.

KDYŽ ZAVŘETE DVEŘE

Jakou roli v současné době hraje fakt, že žáci, kteří chtějí na maturitní obor, musejí skládat jednotné přijímací zkoušky?