Z manažerky tkadlenou: Chtěla bych tkát z roun českých ovcí
5. února 2021
Vystudovala filmovou vědu a jako manažerka se v Národním filmovém archivu podílela mimo jiné na digitalizaci sbírek. Nebyla ale šťastná. Pak objevila kouzlo starého řemesla, koupila si tkalcovský stav a začala tkát šály. Už pár let se tím živí. „Začala jsem dobře spát, přestala se přejídat a zjistila, že toho k životu moc nepotřebuji,“ říká Anna Batistová, která tvoří pod značkou anniné.
Bavily mě filmy, tak jsem vystudovala filmovou vědu. Během doktorátu jsem přednášela a pracovala na svých nebo kolektivních výzkumných projektech. Věnovala jsem se tematice filmové techniky a problematice filmového materiálu, jezdila na mezinárodní festivaly archivních filmů. Když se pak v roce 2011 měnilo v Národním filmovém archivu v Praze vedení, přišla mi nabídka na novou manažerskou pozici vedoucí filmových sbírek. Vzala jsem ji. Mimo jiné jsem měla pod sebou nové oddělení digitalizace sbírek.
Seděla jsem v kanceláři, měla pod sebou sedmdesát lidí, řešila granty. To jsem dělala do roku 2015. Tehdy jsem pocítila, že sama sebe nepoznávám. Pracovala jsem šedesát či sedmdesát hodin týdně, byla jsem frustrovaná, nevyspalá, měla problémy se zažíváním, s váhou. Myslela jsem zprvu, že změním jen místo nebo že začnu znovu učit. Žádný z těchto plánů ale nedopadl. Spočítala jsem si pak, že mám úspory přibližně na rok, a rozhodla se, že zkusím dělat něco rukama a zjistím, zda se tím lze živit. Po roce se ukázalo, že to jde.
Už od dětství jsem se jim věnovala, krátila si tím volné chvíle. Podobně jako v jiných rodinách v tehdejším Československu se i u nás doma upravovalo oblečení, pletlo se, háčkovalo. V dobách největšího pracovního nasazení pro mě bylo vyšívání doslova terapií.
Už od začátku jsem se snažila přemýšlet tržně, nechtěla jsem živořit. Věděla jsem, že pokud se budu věnovat řemeslu, musím za to být také adekvátně zaplacená. Některé ruční práce jsou ale tratné, třeba vyšívání, které mám ráda. Lidé ale za to nejsou ochotní dát tolik, kolik času vás ta práce stojí. Chvíli jsem pak přemýšlela, že bych šila oblečení. Nejsem ale vyučená švadlena, a když jsem se podívala na to, co se vyrábí v ČR, přišlo mi, že jsou to takové často jednoduché střihy a látky jsou stále stejné. Říkala jsem si, že bych se měla něčím odlišovat, třeba právě jinými látkami. A tehdy mě napadlo, že bych látky mohla tkát.
Ne. Šla jsem na jednodenní kurz tkaní, kde mi ukázali, o co jde. A taky mi tam řekli, že tkalcovský stav stojí třicet tisíc, lepší sto tisíc. Naštěstí mě to neodradilo, byť jsem si říkala, že je nereálné, abych si ho koupila. Byla jsem tehdy registrovaná na úřadu práce, kde jsem řešila, zda bych nemohla absolvovat rekvalifikační kurz tkaní, a požádala jsem o proplacení. To nevyšlo.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.