Povinná škola, ale ne pro všechny. Dívky si na vzdělání musely počkat
31. srpna 2020
31. srpna 2020
Profimedia.cz
Marie Terezie byla schopná a chytrá žena. Podívala se, jak funguje Prusko, její úhlavní nepřítel, a zjistila, že mimo jiné dbá na gramotnost svých obyvatel. Neváhala proto, a zavedla vzdělávací povinnost i tady. Těžší to měly se vzděláváním po dlouhou dobu hlavně dívky. „Nejprve stačilo, že bude dívka umět číst, psát, počítat a správně se modlit. V 19. století se ale začal objevovat názor, že Češi jako národ bez vlastního státu potřebují vychovávat děti ve vlasteneckém duchu,“ říká v rozhovoru historička Milena Lenderová. Na univerzitu byl českým ženám povolen vstup až na konci 19. století.
Určitě to pro ně bylo zpestření jejich dnů a prolomení monotónní práce, hlavně u dětí, které musely pomáhat v zemědělství. V průběhu 19. století pak nabývalo vzdělání na hodnotě a začalo být vnímané jako krok k sociálnímu úspěchu. Je ale těžké na takové otázky hledat odpovědi, protože u dějin dětství nemáte moc přímých pramenů. Něco lze najít například v dětských denících, těch je ale málo a objevují se spíše až ve druhé polovině 19. století.
Reakce na školu jsou pěkné, a to i u takových buřiček, jako byla Zdenka Braunerová (česká malířka, pozn. red.). V patnácti skončila vyšší dívčí školu, kterou v deníku označila jako „milovanou školu“. Problém s deníky někdy je, že nevíte, jak moc v nich fungovala autocenzura nebo dozor rodičů, ale deník Zdenky Braunerové určitě nikdo nekontroloval, psala i takové věci, jako že šla do hospody a kouřila. Je patrné, že to psala spontánně.
Chudým rodičům se to nelíbilo dlouho, což ještě v prvních desetiletích 19. století dokládají statistiky; z nich je vidět i genderová asymetrie. Daleko víc chodili do školy kluci než holky. V případě děvčat přetrvával delší dobu názor, že vzdělání nepotřebují. Malé holčičky byly taky doma více potřeba, pomáhaly v domácnosti, hlídaly mladší sourozence, tak je do školy rodiče neposílali, anebo jen málo.
V roce 1870 vešla v platnost takzvaná Hasnerova reforma, která prodloužila vzdělávací povinnost z dvanácti na čtrnáct let a školní docházka už byla opravdu povinná. Dolní vrstvy na to reagovaly většinou negativně. V roce 1883 byla proto přijata novela, která vyšla vstříc reptání chudších obyvatel, ale taky třeba velkostatkářů, kteří děti zaměstnávali. Děti mohly do školy chodit opět jen do dvanácti let a mohly být uvolněny v době polních prací.
To ano, ale už dávno předtím Josef II. přitvrdil. Rodiče, kteří neposílali své potomky do školy, platili pokuty. Když neměli peníze, byli odsouzeni k obecně prospěšným pracím. A dítě někdy do školy potupně přiváděl četník.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.