Doktorka řekla, že je moc tlustej. Tak se rozběhl
30. května 2023
Filip Smetana
Na předloktí má vytetované datum 7. února 2015. To je den, kdy začal běhat. Dva roky předtím přitom Dušan Miškovič při výšce 176 centimetrů vážil 120 kilo. Dnes běhá ultramaratony a jeho snem je zúčastnit se legendárního Spartathlonu dlouhého 246 kilometrů. „Už jednou jsem si vyběhl nominaci, pak ale přišel covid. Měli jsme běžet o rok později, ale dostal jsem plicní embolii,“ říká dvaapadesátiletý Plzeňan, který za rok naběhá víc než čtyři tisíce kilometrů.
Ono to celé odstartovalo už v roce 2013, kdy jsem se rozhodl se sebou něco začít dělat. Začal jsem znovu jezdit na kole, a díky tomu i hubnout. Během jízd jsem potkával spoustu běžců a říkal jsem si, co na tom běhání mají. Proto jsem se rozhodl to vyzkoušet taky. Okamžitě mě to chytlo a stalo se to mým sportem číslo jedna.
Na to asi nedokážu odpovědět. Mám pocit, že se to pro mě stalo svým způsobem drogou. Každý týden mám jeden den odpočinkový, aby tělo zregenerovalo, ale celý ten den opravdu trpím. Jsem nervózní, mám pocit, jako bych něco zanedbal. Když běhám ultramaratony, závody na 24 hodin nebo 100 kilometrů, strašně to bolí, ale ten pocit v závěru je úžasný, to si člověk řekne, že to chce zas.
V mládí jsem závodně jezdil dráhovou cyklistiku. Když jsem se v roce 2013 ke kolu vrátil, za první rok jsem najezdil na horském kole 8 000 kilometrů, druhý rok 6 000. Díky tomu jsem si natrénoval vytrvalost a hned poprvé jsem tedy zvládl nějakých šest sedm kilometrů. I když to nebyl souvislý běh, byl jsem překvapený, že to šlo poměrně zlehka. Druhý den jsem šel znovu, uběhl jsem asi osm kilometrů, třetí den deset a byl jsem štěstím bez sebe. Přitom nikdy dřív mě běh nebavil.
Ty jsem samozřejmě měl, veliké. Tlak jsem měl asi 180/120, často mě bolela hlava, v noci mě budily křeče do břicha, rozjela se mi cukrovka, měl jsem hrozně vysokou srdeční činnost. Ale na to všechno fungovaly prášky, čili to nebyl hlavní impulz. To hlavní bylo, že mi při jedné návštěvě interny paní doktorka nemohla vyšetřit pohmatem břicho a musela mě poslat na ultrazvuk. Byla hrozně příjemná, ale řekla mi to po pravdě. Že mě nemůže prohmatat, protože jsem moc tlustej. A když jsem tohle slyšel od ženské, nějak to se mnou hnulo. Vylezl jsem z ordinace, vyhodil jsem cigarety a začal úplně jinak.
Začal jsem žít opravdu zdravě, poctivě jsem si hlídal jídelníček. Přestal jsem jíst omáčky, knedlíky, smažené, vyřadil jsem alkohol i veškerý cukr. Třeba na oslavě jsem sladkého ochutnal jen jednu lžičku a víc jsem si nedal. A hlavně jsem si všechno vážil. Manželka z toho první rok šílela, protože jsem si vážil a zapisoval opravdu úplně všechno. I když jsem chtěl sníst jen špičku rohlíku, dal jsem ji předem na váhu. Měl jsem chytré hodinky, které mi hlídaly, kolik jsem různými aktivitami spálil a kolik můžu přijmout kalorií.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autorka je na volné noze a baví ji přinášet druhým pozitivní a inspirativní příběhy.